Archiv LEMON

Duben 2024

LEMON - Novinky k 12. 4. 2024

K otázce, zda lze považovat složení peněz do advokátní úschovy za poskytnutí dostatečné jistoty způsobující zánik zadržovacího práva a k nutnosti souhlasu věřitele s poskytnutím jistoty se Nejvyšší soud vyjádřil ve svém nejnovějším rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2976/2023. Zadržovací právo zaniká – jak vyplývá z ustanovení § 1399 písm. d) občanského zákoníku – poskytne-li dlužník věřiteli dostatečnou jistotu. Ačkoliv na rozdíl od předchozí právní úpravy, zákon výslovně nepodmiňuje poskytnutí jistoty souhlasem věřitele, lze dovodit potřebu konsenzu věřitele s poskytnutím jistoty z konstrukce zajišťovacích smluv. Nejvyšší soud tak konstatoval, že advokátní úschova může být za určitých podmínek dalším právním prostředkem předvídaným zákonem, sloužícím k zajištění pohledávek. Složení dostatečné jistoty do advokátní úschovy na základě smlouvy o advokátní úschově uzavřené mezi dlužníkem a advokátem však nemůže mít pro právní vztah mezi účastníky právní následky (a tedy nedojde k zániku zadržovacího práva), pokud nedojde k akceptaci jistoty věřitelem.    

LEMON - Novinky k 5. 4. 2024

Nejvyšší soud se ve svém nejnovějším rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1062/2023 zabýval dosud v rozhodovací praxi ne zcela vyřešenou otázkou způsobu vymezení druhů nákladů v dohodě o zvýšení nebo prohloubení kvalifikace, které bude zaměstnanec povinen zaměstnavateli nahradit, pokud nesplní svůj závazek setrvat v zaměstnání. Nejvyšší soud konstatoval, že zákoník práce klade důraz na to, aby mezi účastníky dohody bylo od počátku postaveno na jisto, jaké náklady bude zaměstnanec povinen zaměstnavateli hradit. Jde o výraz základní zásady pracovněprávních vztahů spočívající ve zvláštní zákonné ochraně postavení zaměstnance. Podstatou tohoto vymezení je dle Nejvyššího soudu provedení kategorizace nákladů na zvýšení nebo prohloubení kvalifikace zaměstnance s ohledem na dílčí účel jejich vynaložení, která zajišťuje jejich nezaměnitelnost. V dané věci byl sporným rovněž termín „režijní náklady“ sjednaný v dohodě. Nejvyšší soud dovodil, že odvolací soud pochybil, když neprovedl výklad projevu vůle žalobkyně a žalované ohledně tohoto termínu za účelem objasnění jeho obsahu podle pravidel vyplývajících z občanského zákoníku a zákoníku práce, při kterém by kladl důraz na zjištění jejich skutečné vůle, kterou při uzavření dohody projevily (nezabýval se z tohoto pohledu významnými skutečnostmi jako například tím, jakým způsobem a za jakých okolností žalobkyně a žalovaná o uzavření dohody jednaly, co bylo v této souvislosti předmětem jejich komunikace apod.). Odvolací soud nesprávně vyšel pouze ze svědectví svědkyně (odlišné od stran dohody). 

Březen 2024

LEMON - Novinky k 28. 3. 2024

Otázkou, zda musí být účastníkem řízení o určení vlastnického práva k podílu i společnost, o jejíž podíl jde, aby existoval naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby, se Nejvyšší soud zabývá ve svém nejnovějším rozsudku sp. zn. 27 Cdo 2129/2023. Nejvyšší soud s ohledem na svoji dosavadní rozhodovací praxi konstatoval, že ani v řízení o určení společníka ve společnosti s ručením omezeným není žádného důvodu nutit žalobce, aby žalobu vždy (bezpodmínečně) směřoval i proti společnosti, jejímž společníkem má být určen. Její případná neúčast v řízení nemá bez dalšího za následek nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení. Nejvyšší soud v této souvislosti neakceptoval ani argumentaci odvolacího soudu zdůvodňující nezbytnost účasti společnosti v řízení týkající se zápisu do obchodního rejstříku a zápisu do seznamu společníků. 

LEMON - Novinky k 22. 3. 2024

Nejvyšší soud v rámci svých nejnovějších rozsudků přináší dva zajímavé korporátní rozsudky. V prvním z nich (sp. zn. 27 Cdo 1535/2023) se Nejvyšší soud zabývá povinností valné hromady poskytnout společníkům vysvětlení k určitým záležitostem a s tím souvisejícím právem společníků na soudní nápravu, pokud jim takové vysvětlení nebylo poskytnuto. Právo na vysvětlení lze u soudu uplatnit do jednoho měsíce od konání valné hromady, na které bylo odmítnuto poskytnutí vysvětlení, případně od odmítnutí nebo neposkytnutí informace v zákonné lhůtě. Jde o lhůtu prekluzivní, která však nemůže nikdy začít běžet před konáním valné hromady, na níž byla záležitost, ohledně níž bylo vysvětlení požadováno, projednána. To platí i v případě, kdy bylo poskytnutí vysvětlení představenstvem odmítnuto ještě před touto valnou hromadou. 

Druhý rozsudek (sp. zn. 27 Cdo 2163/2023) se týkal přezkumu zprávy o vztazích znalcem v rámci soudního řízení. Z hlediska obsahu zprávy o vztazích je jejím základním účelem podat informaci o tom, zda ovládané osobě vznikla v souvislosti s jejím členství v podnikatelském seskupení újma, popřípadě též, jak byla takto vzniklá újma vyrovnána, jaké výhody a nevýhody plynou z členství ovládané osoby v podnikatelském seskupení, zda převládají výhody nebo nevýhody a jaká z toho pro ovládanou osobu plynou rizika. Tyto údaje jsou důležité především proto, aby bylo možné informovaně posoudit případný úspěch či neúspěch při uplatňování nároků podle § 71 a § 72 zákona o obchodních korporacích – zejména pak nároku ovládané osoby na náhradu újmy. Aby zpráva o vztazích mohla tento účel plnit, musí být dostatečně určitá a konkrétní. Dojde-li v rámci soudního řízení k přezkumu zprávy znalcem jmenovaným soudem a ten dojde k názoru, že přezkoumávaná zpráva o vztazích z hlediska svého obsahu či rozsahu neobstojí, nebude postačovat prosté konstatování této skutečnosti. I znalecký posudek znalce jmenovaného pro přezkum zprávy o vztazích musí být natolik podrobný (určitý a konkrétní), aby jeho adresáti mohli informovaně posoudit případný úspěch či neúspěch při uplatňování nároků podle § 71 a § 72 ZOK.

LEMON - Novinky k 15. 3. 2024

Nejvyšší soud se ve svém nejnovějším rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1879/2022 věnoval otázce účinků věcného předkupního práva. Konkrétně řešil vzájemný vztah odst. 1 a odst. 2 ustanovení § 2144 občanského zákoníku. Odstavec 1 příslušného ustanovení zakládá předkupníkovi tzv. právo retraktu tj. právo domáhat se vůči nástupci povinného z předkupního práva, jenž věc nabyl koupí nebo způsobem postaveným ujednání o předkupním právu na roveň, aby mu věc za příslušnou úplatu převedl. Právo retraktu vzniká předkupníkovi tehdy, jestliže původní vlastník porušil svou povinnost z předkupního práva nabídnout převáděnou věc předkupníkovi ke koupi. V odstavci je řešena odlišná situace, kdy vlastnické právo nabude třetí osoba jiným způsobem, při kterém původního vlastníka netíží povinnost učinit nabídku předkupníkovi. Nejvyšší soud konstatoval, že v takovém případě předkupníkovi nevzniká právo retraktu vůči nástupci. Nástupci ukládá, aby mu věc nabídnul ke koupi, ovšem až tehdy, když nastanou právní skutečnosti zakládající možnost uplatnit předkupní právo. Přechod vlastnického práva k předmětnému pozemku na základě přeměny rozdělením odštěpením sloučením společnosti představuje tzv. jiný způsob nabytí vlastnického práva (presumovaný v odst. 2). Za této situace přešla na žalovanou povinnost nabídnout žalobci jako předkupníkovi věc ke koupi za podmínek, kterými byla vázána její předchůdkyně. Žalobce však vůči žalované nemá právo tzv. retraktu podle § 2144 odst. 1 o. z. tj. nemůže se po žalované domáhat, aby mu předmětný pozemek převedla. 

LEMON - Novinky k 8. 3. 2024

To, zda nedodržování pravidel slušného chování úředníkem územního samosprávného celku představuje nesplňování požadavků pro řádný výkon práce nebo porušení povinnosti, a který výpovědní důvod může zaměstnavatel v takovém případě použít, řešil Nejvyšší soud ve svém nejnovějším rozsudek sp. zn. 21 Cdo 3701/2023. Důvody podle ustanovení § 52 písm. f) a g) zákoníku práce představují samostatné důvody pro rozvázání pracovního poměru výpovědí, jejichž naplnění vyžaduje splnění odlišných předpokladů. Zachovávání pravidel slušnosti při úředním jednání patří mezi základní povinnosti úředníka územního samosprávného celku stanovené zákonem o úřednících. Naopak nejde o zákonný předpoklad pro výkon práce ani (v tomto konkrétním případě) o požadavek pro řádný výkon práce. Do úvahy tak přichází pouze rozvázání pracovního poměru dle písm. g) tj. pro porušení povinnosti vyplývající z právního předpisu vztahujícího se k zaměstnancem vykonávané práci. Při posuzování platnosti výpovědi z tohoto důvodu je tak (na rozdíl od výpovědi z důvodu nesplňování  předpokladů/požadavků) nezbytné zkoumat mimo jiné zavinění (když zákon vyžaduje alespoň nedbalost) a intenzitu jednání daného zaměstnance.

LEMON - Novinky k 1. 3. 2024

V jediném novém rozsudku z úřední desky (sp. zn. 21 Cdo 346/2023) se Nejvyšší soud zabývá porušením povinností zaměstnance spočívající v neomluvené absenci, které vedlo k okamžitému zrušení pracovního poměru. Nejvyšší soud potvrdil svou dosavadní ustálenou rozhodovací praxi, dle které neomluvené zameškání práce v trvání pěti a více dnů zpravidla představuje porušení povinnosti zvlášť hrubým způsobem a odůvodňuje rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením. Jednání zaměstnance však ani zde nelze posuzovat bez přihlédnutí k dalším okolnostem, které mohou mít vliv na celkové zhodnocení případu. V daném případě, kdy se jednalo o řidiče autobusu, tak Nejvyšší soud konstatoval, že je pro hodnocení intenzity porušení povinnosti nezbytné vzít do úvahy rovněž rozvržení pracovní doby zaměstnance na dané dny a nesoulad mezi sjednaným místem výkonu práce zaměstnance (Královehradecký kraj) a tím, v jakém místě mu byla nařízena práce pro dny, které neomluveně zameškal (mimo Královehradecký kraj).  

Únor 2024

LEMON - Novinky k 23. 2. 2024

Otázkou (v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešenou) prodlení objednatele s úhradou doplatku ceny díla za situace zadržení určité částky z důvodu vadného plnění ze strany dodavatele se Nejvyšší soud zabýval ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2909/2023. Nejvyšší soud dovodil, že i v případě, že ze strany objednatele nedošlo po oznámení vady k uplatnění žádného konkrétního práva z vadného plnění, bude oprávněn část ceny zadržet za předpokladu, že vada nebyla odstraněna (přičemž odstranění je možné do doby uplatnění práva na slevu nebo odstoupení od smlouvy). Následným uplatněním slevy totiž dojde ke snížení kupní ceny a v případě odstoupení od smlouvy povinnost kupujícího (objednatele) zaplatit kupní cenu zanikne. Z dikce § 2108 občanského zákoníku, konkrétně ze slov „odhadem přiměřeně odpovídá“ vyplývá, že i pokud se ukáže, že výše „přiměřené slevy“ z ceny díla je rozdílná od částky, kterou objednatel zadržel, nelze zadržení takové částky (tedy ani v rozsahu daného rozdílu) považovat za neoprávněné, pokud její výše „odhadem přiměřeně odpovídala“ výši slevy.

LEMON - Novinky k 16. 2. 2024

Ve svém nejnovějším rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2797/2023 se Nejvyšší soud zabýval dosud v praxi dovolacího soudu neřešenou otázkou vzniku nároku na úrok z prodlení u pojistného plnění na náhradu za ztížení společenského uplatnění. V souladu s nálezem Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 2149/17) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích je nutno považovat za nárok majetkové povahy, tj. za peněžitý dluh, byť plynoucí z osobnostních práv. To platí i o pojistném plnění pojišťovny na náhradu ztížení společenského uplatnění. Dostane-li se povinný (pojišťovna) s plněním tohoto dluhu do prodlení, vzniká poškozenému též nárok na úroky z prodlení. Nárok na úrok z prodlení totiž podle § 1970 občanského zákoníku vzniká u všech peněžitých dluhů, a to bez ohledu na právní důvod, z něhož vzešly.

LEMON - Novinky k 9. 2. 2024

Nejvyšší soud se ve svém nejnovějším rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2608/2023 zabýval dosud neřešenou otázkou, jaká jsou kritéria pro určení místa pravidelného pracoviště zaměstnance v případě, kdy toto místo není mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem dohodnuto, popř. je dohodnuto v rozporu s ustanovením § 34a zákoníku práce. Pro zodpovězení této otázky je důležité, že smyslem úpravy institutu pravidelného pracoviště je jednak aplikace základní zásady pracovně právních vztahů, a to zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, a jednak vyjádření zásady, že závislá práce musí být vykonávána na náklady zaměstnavatele. Platí, že pokud bylo v pracovní smlouvě sjednáno místo pravidelného pracoviště jako její fakultativní obsahová náležitost, lze takto sjednané místo změnit pouze cestou změny obsahu pracovní smlouvy. Nejvyšší soud dále z ustanovení § 34a zákoníku práce dovodil, že určení místa pravidelného pracoviště podle pravidel zde stanovených má stejný dopad, jako by bylo místo pravidelného pracoviště sjednáno v pracovní smlouvě (i když výslovně tomu tak není). Důsledkem je, že i v takovém případě je pro změnu nutná změna obsahu pracovní smlouvy. Jednostranný pokyn zaměstnavatele, jímž tento stanoví počátek výkonu práce v jiném místě, než bylo dosavadní pravidelné pracoviště zaměstnance, není dostatečný.

V dalším rozsudku z oblasti pracovního práva sp. zn. 21 Cdo 3408/2022 Nejvyšší soud řešil (další dosud judikatorně neřešenou otázkou), zda a za jakých podmínek může být posttraumatická stresová porucha samostatně považována za poškození zdraví způsobené pracovním úrazem. Nejvyšší soud uzavřel, že posttraumatická stresová porucha může být za určitých okolností pracovním úrazem. Klíčové je, zda se vyvine v důsledku mimořádně intenzivního stresujícího zážitku vyvolaného událostí, jež se odehrála na pracovišti, které byl poškozený zaměstnanec jako její přímý účastník nebo pozorovatel vystaven při plnění svých pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Tato událost musí současně extrémně vybočovat z běžných, každodenních podmínek výkonu jeho práce. Pokud tomu tak není, jako v tomto případě, kdy došlo k vnímání pouhých vedlejších (sekundárních) projevů takové události (hluku, zvířeného prachu, prchajícího davu lidí apod.), nejedná se o pracovní úraz. 

LEMON - Novinky k 2. 2. 2024

Otázkou, zda může třetí osoba, jež není povinna k uhrazení dluhu, plnit věřiteli bez souhlasu dlužníka v kontextu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 se Nejvyšší soud zabýval ve svém rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1214/2023. Občanský zákoník tuto otázku výslovně neupravuje, a tedy takový postup ani nezakazuje. Názory v odborné literatuře nejsou jednotné. Nicméně Nejvyšší soud se kloní k názoru, že souhlas dlužníka s plněním jeho dluhu ze strany třetí osoby není nezbytný, a to ani pro splnění jeho povinnosti, ani pro vznik bezdůvodného obohacení. Je tak irelevantní, zda dlužník s popsaným jednáním třetí osoby souhlasí či nesouhlasí. Zabránit takovému postupu může jen tím, že s věřitelem sjedná zákaz plnění třetí osobou.

Leden 2024

LEMON - Novinky k 26. 1. 2024

Ústavní soud se ve svém čerstvém nálezu sp. zn. III. ÚS 410/23 opět věnoval tzv. pravému souběhu funkcí. Konkrétně posuzoval situaci, kdy člen statutárního orgánu uzavře s obchodní korporací nejen smlouvu o výkonu funkce člena statutárního orgánu, ale vedle ní ještě „manažerskou smlouvu“. Ústavní soud setrval na svém dřívějším závěru, že „manažerská smlouva“ uzavřená s členem statutárního orgánu obchodní korporace může být smluvně podřízena režimu zákoníku práce (aniž by se jednalo o závislou práci nebo o pracovní poměr). Toto podřízení je však možné pouze s limity vyplývajícími z kogentních (nepřekročitelných) norem obchodního a občanského práva. Tato omezení dle Ústavního soudu plně respektují zásadu, že smlouvy se mají dodržovat i autonomii vůle smluvních stran. Ústavní soud konstatoval, že ústavně zaručená práva neporušuje ani požadavek, aby smluvní ujednání o odměně člena statutárního orgánu (i když je obsaženo v manažerské smlouvě, nikoli ve smlouvě o výkonu funkce) schválil nejvyšší orgán společnosti (valná hromada). Důvodem je mimo jiné ochrana práv a oprávněných zájmů akcionářů, třetích osob i akciové společnosti samotné. Absence tohoto schválení způsobuje neúčinnost dané smlouvy. To má dopad na oprávněnost/důvodnost vyplácení odměny nebo jiných plnění na základě takové smlouvy. 

Shrnutí staršího rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 452/2023. Nejvyšší soud v něm řešil otázku aktivní věcné legitimace v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným. Dovodil, že v souvislosti s úpravou vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady je třeba vykládat pojem „společníka“, jakožto osoby aktivně věcně legitimované k podání návrhu podle § 191 odst. 1 z. o. k., extenzivně. Za společníka se tak má považovat i osoba, která po přijetí usnesení valné hromady ztratila bez právního nástupce postavení společníka, ale napadené usnesení valné hromady má nadále dopad do jejích práv a povinností založených jejím vztahem ke společnosti. V situaci, kdy napadeným usnesením valné hromady bylo rozhodnuto o odvolání stávající jednatelky a jmenování nových jednatelů společnosti, však (přes výš uvedený extenzivní výklad pojmu společník) nedojde k zachování aktivní věcné legitimace. Takové rozhodnutí totiž samo o sobě nemohlo žádným způsobem zasáhnout do práv a povinností bývalého společníka založených jeho předchozí účastí ve společnosti. 

LEMON - Novinky k 19. 1. 2024

Nejvyšší soud se ve svém rozsudku z podzimu loňského roku sp. zn. 33 Cdo 347/2023, zabýval dosud v rozhodovací praxi neřešenou otázkou, zda je podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací povinen (oprávněn) pro účely vyúčtování poskytnuté služby uchovávat a zpracovávat údaje o příchozích hovorech (dle § 90 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích), a to v kontextu ochrany osobních údajů. Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud se – správně – ztotožnil se stanoviskem Úřadu pro ochranu osobních údajů z 31. 8. 2022. Dle tohoto stanoviska je údaj o příchozím hovoru osobním údajem, „jehož prostřednictvím lze fyzickou osobu … snadno identifikovat … je téměř vždy možné propojit telefonní číslo s řadou dalších údajů o fyzické osobě“. Operátor je podle zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, oprávněn (po omezenou dobu) tyto osobní údaje v rozsahu, který je nezbytný pro poskytování služeb a pro potřeby účtování a plateb za spojení zpracovávat a uchovávat, i když se vztahují k jiné než reklamující osobě. Tento závěr je i v souladu s legislativou EU (článek 6 odst. 1 písm. c/, f/ obecného nařízení o ochraně osobních údajů, článek 6 směrnice o soukromí a elektronických komunikacích).

LEMON - Novinky k 12. 1. 2024

V nedávném rozsudku sp. zn. 26 Cdo 2128/2023 se Nejvyšší soud zabýval (dosud neřešenou) otázkou, zda přenechávání bytu nájemcem třetím osobám prostřednictvím platforem typu Airbnb ke krátkodobému ubytování představuje jeho užívání v rozporu s účelem nájmu bytu a je hrubým porušením povinnosti nájemce vyplývající z nájmu dle § 2288 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku. Dospěl k závěru, že v případě těchto krátkodobých pronájmů, užívá nájemce byt k jinému účelu než k bydlení, čím porušuje své povinnosti nájemce bytu. V případě, že toto porušení dosáhne takové intenzity, že ho lze hodnotit jako hrubé (např. s ohledem na rozsah, negativní dopady na ostatní obyvatele v domě apod.), může pronajímatel nájem bytu vypovědět. Tento závěr se za určitých předpokladů aplikuje i v případě, že přenechání bytu třetím osobám k jiným účelům, než bydlení uskutečňoval podnájemce.   

LEMON - Novinky k 5. 1. 2024

Přinášíme vám zajímavé až průlomové judikáty z oblasti pracovního práva.

Velký senát Nejvyššího soudu se v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 2955/2023 zabývá dosud značně spornou a nejasnou otázkou odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky. Velký senát v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 1889/19 dospěl k závěru, že s ohledem na povahu konkurenční doložky (která slouží primárně k ochraně práv a zájmů zaměstnavatele), může zaměstnavatel od konkurenční doložky po dobu trvání pracovního poměru zaměstnance odstoupit i na základě smluvního ujednání, podle kterého je zaměstnavatel v uvedené době oprávněn od konkurenční doložky odstoupit bez uvedení důvodu nebo z jakéhokoliv důvodu, popřípadě i na základě jinak obdobně sjednané možnosti odstoupení. Jediným korektivem, který má sloužit ochraně legitimních zájmů zaměstnance je, že zaměstnavatel nesmí jednat svévolně, ani tuto smluvně sjednanou možnost odstoupení zneužít.

Dále Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2124/2021 řešil (dosud v rozhodovací praxi nevyřešenou) otázku, zda zaměstnanci, se kterým zaměstnavatel rozvázal pracovní poměr a který písemně zaměstnavateli oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, přísluší dovolená za dobu, po kterou probíhal soudní spor o neplatnost rozvázání pracovního poměru, který byl pravomocně ukončen rozhodnutím o určení neplatnosti tohoto rozvázání. V této souvislosti se Nejvyšší soud s předběžnou otázkou obrátil na Soudní dvůr Evropské unie, který ji zodpověděl v rozsudku sp. zn. C-57/22. V návaznosti na něj pak Nejvyšší soud konstatoval, že protiprávně propuštěný a opětovně přijatý zaměstnanec má právo uplatnit všechny nároky na placenou dovolenou za kalendářní rok, které vznikly v době ode dne tohoto protiprávního propuštění ze zaměstnání do dne, kdy do něj byl znovu přijat v důsledku tohoto zrušení. Jedinou výjimkou je doba, po kterou tento zaměstnanec pracoval u jiného zaměstnavatele.

Za jakých podmínek lze nárok na náhradu škody uplatněný zaměstnavatelem vůči zaměstnanci posoudit podle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení a otázky vztahu bezdůvodného obohacení a povinnosti k náhradě škody řešil Nejvyšší soud ve svém nejnovějším rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1609/2023. Dovodil, že majetková újma, kterou lze vyjádřit v penězích, je předpokladem jak pro vznik nároku zaměstnavatele z bezdůvodného obohacení, tak i jeho nároku z odpovědnosti za škodu. Pak záleží, zda byla-li majetková újma způsobena zaviněným porušením povinnosti zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Pokud ano, je třeba nárok posoudit podle ustanovení o náhradě škody dle zákoníku práce. V případě, že tyto podmínky naplněny nejsou, je možné – vzhledem k subsidiaritě bezdůvodného obohacení ve vztahu k náhradě škody – majetkovou újmu zaměstnavatele posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení.

Prosinec 2023

LEMON - Novinky k 20. 12. 2023

Otázkou uplatnitelnosti režimu § 2993 občanského zákoníku pro vypořádání nároků z bezdůvodného obohacení, které vůči sobě účastníci řízení mají, a to s ohledem na prvek vzájemnosti, řešil Nejvyšší soud ve svém nejnovějším rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3609/2022. V případech, kdy si obě smluvní strany po skončení smlouvy nadále poskytují smlouvou sjednaná vzájemná plnění, je pro přičitatelnost plnění k závazku z příjemcova objektivizovaného hlediska významné i to, že každá ze smluvních stran ukončené smlouvy byla jak poskytovatelem plnění, tak jeho příjemcem. Nejvyšší soud konstatoval, že jestliže si obě smluvní strany po skončení smlouvy nadále poskytují smlouvou sjednaná vzájemná plnění, přičemž alespoň jedna z nich takové plnění přijímá (posuzováno z jejího objektivizovaného pohledu) jako plnění ze smlouvy, uplatní se úprava obsažená v § 2993 o. z. bez zřetele k tomu, že druhá smluvní strana vzájemné plnění přijímala, ačkoli věděla, že o plnění podle smlouvy již nemůže jít (že smlouva již skončila), a k tomu, zda námitku vzájemnosti plnění posléze uplatní právě tato druhá smluvní strana. Dodal, že tam, kde si strany mají navzájem vracet peněžitá plnění nebo peněžitou náhradu ve smyslu § 2999 o. z., přizná soud žalobci (poté, co žalovaný uplatní vzájemnost plnění podle § 2993 o. z.) pouze nárok na vrácení částky, o kterou peněžité plnění poskytnuté žalobcem žalovanému (peněžitá náhrada) přesahuje peněžité plnění (peněžitou náhradu) poskytnuté žalovaným žalobci. Pro takový postup soudu (vzájemné zúčtování) se nevyžaduje (nepředpokládá) projev žalovaného směřující k „započtení“ vzájemné pohledávky. Vzhledem k tomu, že takové vzájemné zúčtování není započtením, nepřekáží mu (dle ustálené rozhodovací praxe) ani úprava omezující započtení některých pohledávek v průběhu insolvenčního řízení. 

LEMON - Novinky k 15. 12. 2023

Ve svém nejnovějším rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2399/2023 řešil Nejvyšší soud otázku, zda se nabídka na využití předkupního práva, v níž chybí označení koupěchtivého, stane úplnou, může-li se předkupník o této osobě dozvědět z veřejného seznamu (v tomto případě z katastru nemovitostí). Odkazujíc na ustálenou rozhodovací praxi a literaturu Nejvyšší soud konstatoval, že smyslem zákonné úpravy § 2148 odst. 1 občanského zákoníku je dosáhnout toho, aby v případě řádného postupu spočívajícího v nabídce předkupníkovi bylo v relativně krátké zákonné lhůtě na tuto nabídku reagováno zaplacením kupní ceny ze strany předkupníka. V případě, že se tak nestane, předkupní právo zaniká. Rovněž bylo dovozeno, že pokud nebyla učiněna původní nabídka oprávněnému z předkupního práva způsobem řádným (mj. i včetně uvedení osoby koupěchtivého), běží lhůta k zaplacení kupní ceny ode dne, kdy se oprávněný jiným způsobem dověděl o obsahu kupní smlouvy s osobou třetí, ledaže by se předkupník s neúplnou nabídkou spokojil. V souzeném případě nabídka předkupního práva neobsahovala identifikaci žalovaných jakožto koupěchtivých. Z okolností řešené věci ani nevyplynulo, že by se žalobce jako předkupník s takovou nabídkou spokojil. Nižší soudy však učinily závěr, že se původně neúplná nabídka stala úplnou, a to nejpozději vkladem vlastnického práva koupěchtivých ke kupovanému spoluvlastnickému podílu do katastru nemovitostí. Z katastru nemovitostí totiž dle argumentace soudů žalobce mohl osoby koupěchtivých zjistit. S okamžikem vkladu pak vázaly počátek plynutí zákonné lhůty k zaplacení kupní ceny předkupníkem. S tímto závěrem ale dovolací soud nesouhlasí, přičemž argumentuje nedostatečným odůvodněním tohoto závěru a jeho nepřezkoumatelností. Rovněž dodává, že pokud by argumentem měl být § 980 odst. 1 věty první občanského zákoníku, podle které „je-li do veřejného seznamu zapsáno právo k věci, neomlouvá nikoho neznalost zapsaného údaje“, pak ani s takovým eventuálním závěrem dovolací soud nesouhlasí. Důsledkem všeobecné přístupnosti údajů zapsaných ve veřejném seznamu je to, že každý má objektivní možnost se s nimi seznámit (resp. ověřit si aktuálně zapsaný stav). Pokud tak neučiní nebo pokud ignoruje zapsané údaje, pak mu zejména nesvědčí domněnka dobré víry. O takový případ však v dané věci nešlo. Žalobce totiž nejednal aktivním jednáním ve vztahu k věci zapsané ve veřejném seznamu, ale očekával splnění zákonné povinnosti povinným z předkupního práva. Úprava § 980 odst. 1 věty první občanského zákoníku zcela nepochybně nemá nahrazovat porušení právních povinností formulovaných občanským zákoníkem, a to způsobem, který by důsledky porušení přenášel právě na tu stranu, která se žádného porušení povinností nedopustila.

LEMON - Novinky k 8. 12. 2023

Nejnovější judikatura Nejvyššího soudu přináší dvě nová rozhodnutí z oblasti korporátního práva. V obou Nejvyšší soud potvrzuje své dosavadní judikatorní závěry. Oba se určitým způsobem dotýkají péče řádného hospodáře, každé však z jiného úhlu pohledu. První rozsudek sp. zn.  27 Cdo 287/2023 se zabývá důsledky delegace působnosti člena voleného orgánu na jinou osobu a nutností její kontroly. Rozsudek sp. zn. 27 Cdo 1264/2023 řeší ručení člena voleného orgánu za závazky společnosti a možnosti se z něj vyvázat. 

LEMON - Novinky k 1. 12. 2023

Nejvyšší soud se ve svém nejnovějším rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1617/2023 již po několikáté zabýval pracovněprávní kauzou (bývalého?) zaměstnance Statutárního města Brno, který falšoval docházku (v délce 16 minut) a funkcionáři ze struktur města posílal poštou kostým vězeňského pyžama s nalepovacím vězeňským číslem. Tentokrát řešil otázku, kdy a prostřednictvím koho se zaměstnavatel dozví o důvodu, pro který je možno dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, což je klíčové pro zachování subjektivní dvouměsíční prekluzivní lhůty pro dání výpovědi. S ohledem na ustálenou rozhodovací praxi v této otázce potvrdil, že zaměstnavatel se o porušení pracovní povinnosti, na jehož základě je dána výpověď, dozví dnem, kdy jeho vedoucí zaměstnanec, který je bezprostředně nebo výše nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny) tomu, kdo porušil pracovní povinnosti, získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k výpovědi z pracovního poměru.

Listopad 2023

LEMON - Novinky k 24. 11. 2023

(Ne)splynutím stavby s pozemkem, na kterém stojí v situaci, kdy jsou pozemek i stavba zastaveny se Nejvyšší soud zabývá ve svém nejnovějším rozsudku sp. zn. 29 ICdo 153/2022. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu k splynutí stavby s pozemkem nedojde v případě, že zástavní práva zajišťující odlišné pohledávky různých zástavních věřitelů zatěžují pozemek a stavbu nestejnou měrou. Brání tomu úprava obsažená v § 3060 občanského zákoníku. Konkrétně v tomto případě před 1. lednem 2014 vzniklo k zajištění pohledávky zástavního věřitele jako první v pořadí věcné zástavní právo k pozemku nacházejícímu se ve výlučném vlastnictví zástavního dlužníka a ke stavbě na pozemku stojící nacházející se v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví zástavního dlužníka a jeho manželky. Dále pak před 1. lednem 2014 vzniklo k zajištění jiné pohledávky dalšího zástavního věřitele další věcné zástavní právo váznoucí (jen) na onom pozemku a na podílu zástavního dlužníka k oné stavbě, nevázlo však na podílu dalšího spoluvlastníka stavby (manželky). Nejvyšší soud dovodil, že povaha zástavního práva vylučovala, aby se stavba stala součástí pozemku v situaci, kdy se zástavní dlužník stal v době od 1. ledna 2014 též výlučným vlastníkem stavby.

LEMON - Novinky k 16. 11. 2023

Otázkami existence příčinné souvislosti mezi porušením povinností žalovanými jako členy představenstva a vznikem škody společnosti (dlužnice v insolvenčním řízení) se Nejvyšší soud zabýval ve svém nejnovějším rozsudku sp. zn. 27 Cdo 446/2023. S ohledem na dosavadní judikatorní závěry Nejvyšší soud dovodil, že v případě tvrzení společnosti, že jednání členů představenstva v rozporu s péčí řádného hospodáře je příčinou vzniku škody spočívající v nedobytnosti pohledávky pro její promlčení, musí prokázat, že nebýt takového jednání, ke škodě by nedošlo. V tomto případě se to společnosti podařilo, když bylo prokázáno, že pokud by žalovaní nezastávali funkce členů představenstva toliko formálně a pokud by pravidelně a řádně kontrolovali, jak zmocněnec vykonává činnosti na něj delegované, museli by vědět o poskytnutí finančních prostředků personálně propojené společnosti na základě absolutně neplatné smlouvy a jako řádní hospodáři by ještě před uplynutím promlčecí doby usilovali o jejich vrácení, popř. o jiné řešení situace. Zároveň měli o existenci pohledávky na vrácení poskytnutých finančních prostředků žalovaní členové představenstva informovat likvidátorku společnosti, aby se tato mohla včas a kvalifikovaně rozhodnout o dalším postupu. 

LEMON - Novinky k 10. 11. 2023

Otázkou, zda se nabídková povinnost zaměstnavatele (v tomto případě Úřadu práce České republiky) vztahuje pouze na pracovní místa v rámci krajské pobočky Úřadu práce České republiky, v níž zaměstnanec vykonával práci před vzdáním se vedoucího pracovního místa, se Nejvyšší soud zabýval ve svém nejnovějším rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2532/2022. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z pouhé skutečnosti, že se Úřad práce České republiky člení na další organizační útvary (krajské pobočky), nelze dovodit, že by plnění tzv. nabídkové povinnosti zaměstnavatele bylo omezeno pouze na organizační útvar (zde krajskou pobočku), v níž zaměstnanec dosud konal svoji práci. Naopak nabídková povinnost, tedy povinnost zaměstnavatele nabídnout zaměstnanci po odvolání z funkce nebo vzdání se funkce jinou práci, kterou je zaměstnanec způsobilý vykonávat vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a kvalifikaci, se vztahuje na zaměstnavatele jako celek bez ohledu na teritorium a místo výkonu práce.   

LEMON - Novinky k 3. 11. 2023

Nejvyšší soud setrvává na svých dosavadních judikatorních závěrech týkajících se posouzení nepřiměřenosti smluvní pokuty. Potvrdil to ve svém nejnovějším rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2100/2023, když konstatoval, že pro posouzení nepřiměřenosti smluvní pokuty jsou rozhodující okolnosti, které byly dány v okamžiku sjednání smluvní pokuty, a nelze přihlížet k okolnostem, které nastaly až poté. Pokud tedy byla sjednána smluvní pokuta pro porušení povinnosti dokončit a předat celé dílo ve sjednaném termínu, přičemž byl dán jeden termín dokončení, nelze dovodit, že by byla smluvní pokuta sjednána nepřiměřeně vysoká, byla-li sjednána v přiměřené procentní sazbě z celé ceny díla (případně, jako v této věci přiměřenou konkrétní částkou) za každý den prodlení.

Říjen 2023

LEMON - Novinky k 27. 10. 2023

Z námi sledovaných senátů nebylo na úřední desce Nejvyššího soudu za minulý týden zveřejněno žádné nové rozhodnutí. Krácením dotací se však ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 1344/23 ze dne 18. října 2023 zabýval Ústavní soud. Dospěl k závěru, že ke krácení dotace v plné výši by mělo docházet jen v těch nejzávažnějších případech nebo za existence zvláštních okolností. Správní orgány i správní soudy v tomto ohledu pochybily, když neprovedly správní uvážení o významu porušení zákonných podmínek ani o přiměřenosti krácení dotace. Tím došlo k porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu. Podle Ústavního soudu má být v podmínkách právního státu v každém konkrétním případě pečlivě zvažována intenzita nesplnění zákonem stanovené povinnosti ve vztahu k negativním dopadům, které vyplývají z tohoto porušení. Předvídá-li zákon výslovně správní uvážení poskytovatele dotace, musí poskytovatel této svojí povinnosti dostát a správní uvážení provést. Opačný přístup odporuje základnímu principu právního státu, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.  

LEMON - Novinky k 20. 10. 2023

Tentokrát přinášíme shrnutí rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2921/2022 zabývajícího se moderací smluvní pokuty v režimu veřejných zakázek. Nejvyšší soud konstatoval, že skutečnost, že smluvní vztah účastníků vznikl v režimu zadávání veřejných zakázek, není bez dalšího důvodem bránícím uplatnění moderačního práva soudu. Je to pouze jednou ze skutečností (potenciálně) relevantních pro posouzení přiměřenosti smluvní pokuty. Nejvyšší soud s ohledem na předchozí judikaturu v této otázce rovněž zdůraznil, že je nutné posuzovat i okolnosti sjednávání smluvní pokuty v rámci veřejné soutěže, aby tak moderací nedocházelo ke zpětnému ovlivnění veřejné soutěže. Moderace smluvní pokuty mající původ v závazku vzniknuvším v režimu veřejných zakázek však není paušálně vyloučena. 

LEMON - Novinky k 13. 10. 2023

Otázkou, zda je společník společnosti s ručením omezeným prostřednictvím § 2913 odst. 1 občanského zákoníku oprávněn vymáhat škodu, která vznikla společnosti, a v jejímž důsledku se snížila hodnota podílu společníka ve společnosti tedy tzv. reflexní škodu se Nejvyšší soud zabývá ve svém nejnovějším rozsudku sp. zn. 27 Cdo 3333/2022. K této otázce existuje ustálená rozhodovací praxe za situace, kdy škodu společnosti způsobil člen statutárního orgánu. V těchto případech slouží společníkovi jako nástroj ochrany jeho práv společnická (derivativní) žaloba. Nejvyšší soud dovodil, že tyto judikatorní závěry jsou použitelné i za situace, kdy škodu společnosti nezpůsobil člen jejího statutárního orgánu. Jednatel je s ohledem na požadavek péče řádného hospodáře povinen za společnost škodu vymáhat. Je-li nečinný, je nástrojem ochrany práv společníka (a společnosti) před nečinností jednatele při vymáhání škody způsobené společnosti (a jež je ve vztahu ke společníkovi škodou reflexní), právě společnická (derivativní) žaloba společníka vůči jednateli. Nejvyšší soud konstatoval, že opačný závěr, podle něhož by byl v případě, kdy škoda společnosti nebyla způsobena členem jejího statutárního orgánu, oprávněn náhradu škody požadovat přímo společník, nemůže obstát. Důvodem je skutečnost, že zatímco nahrazením skutečné škody způsobené společnosti je v rozsahu úhrady nahrazena též reflexní škoda způsobena společníkovi, tak nahrazením (pouze) reflexní škody společníkovi se nenahrazuje skutečná škoda způsobená společnosti. Nahrazení reflexní škody přímo společníkovi by naopak mohlo způsobit poškození jak samotné společnosti, tak ostatních společníků či věřitelů společnosti.

LEMON - Novinky k 6. 10. 2023

Tzv. ztracenými provizemi obchodního zástupce se zabýval velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Šlo konkrétně  otázku, zda provizemi, jež obchodní zástupce ztrácí ve smyslu § 669 odst. 1 písm. b) obchodního zákoníku, jsou provize za smlouvy, které by obchodní zástupce hypoteticky uzavřel, kdyby obchodní zastoupení trvalo, s těmi zákazníky, které pro zastoupeného získal nebo s dosavadními zákazníky, s nimiž významně rozšířil obchod. Vzhledem k tomu, že předmětné ustanovení je zároveň transpozicí evropského práva (čl. 17 směrnice č. 86/653/EHS o koordinaci právní úpravy členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců) obrátil se Nejvyšší soud s předběžnými otázkami v této záležitosti na Soudní dvůr Evropské unie. Z rozsudku Soudního dvora vyplynulo, že názor, který se prosadil v dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a podle něhož ztracenými provizemi jsou provize, které by zástupce jinak z již uskutečněných obchodů dostával, nemůže ve světle euro konformního výkladu obstát. Provizemi, které obchodní zástupce ztrácí ve smyslu § 669 odst. 1 písm. b) obchodního zákoníku, nejsou (nemohou být) provize z již uskutečněných obchodů, na něž má obchodní zástupce právo ze smlouvy o obchodním zastoupení. Ztracenými provizemi jsou provize, které by obchodní zástupce obdržel v případě hypotetického trvání smlouvy za obchody uskutečněné po ukončení smlouvy se zákazníky, které pro zastoupeného získal, jakož i s dosavadními zákazníky, s nimiž rozvinul významně obchod.

Září 2023

LEMON - Novinky k 29. 9. 2023

Zajímavým nálezem se k precedenčnímu charakteru soudních rozhodnutí vyjádřil Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 3285/22. Podle něj není přijatelné, aby soud v téže věci za stejných skutkových okolností rozhodoval různě, i když tato dvě různá rozhodnutí byla přijata dvěma jinými senáty téhož soudu.

Odvolací soud je povinen respektovat právní názor, který v téže věci vyslovil dříve, přičemž jediným relevantním důvodem odchýlení se od něj, odhlédne-li se od kasačního zásahu Nejvyššího soudu doprovázeného závazným právním názorem, může představovat podstatná změna v obsahu skutkového základu.

V tomto nálezu Ústavního soudu se jednalo o situaci, kdy Nejvyšší soud namísto odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, když rozsudek Vrchního soudu nebyl překvapivým rozhodnutím ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a nové poučení podle § 118a o. s. ř. nebylo v odvolacím řízení nutné, Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený měnící rozsudek Vrchního soudu, a pravomocně skončenou věc tak chybně znovu otevřel. V důsledku výše uvedeného postupu došlo k tomu, že Vrchní soud, přestože bylo dovoláním napadené rozhodnutí zrušeno pouze z procesních důvodů (pominutí poučovací povinnosti), se v novém složení senátu 12 Cmo od právního názoru formulovaného v téže věci senátem 5 Cmo výslovně distancoval.

LEMON - Novinky k 22. 9. 2023

Ve svém nejnovějším rozsudku sp. zn. 25 Cdo 3019/2022 se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda k povinnosti hradit škodu způsobenou poskytnutím rady vyžaduje ustanovení § 2950 občanského zákoníku existenci smluvního vztahu mezi poskytovatelem a adresátem rady. Dle tohoto ustanovení nahradí škodu ten, kdo ji jako příslušník určitého stavu nebo povolání způsobí neúplnou nebo nesprávnou informací nebo škodlivou radou danou za odměnu v záležitosti svého vědění nebo dovednosti. Zkoumaná skutková podstata povinnosti k náhradě škody je z hlediska systematiky úpravy řazena jako poslední typ výslovně definovaných důvodů odpovědnosti vznikajících zpravidla bez ohledu na zavinění v případech stanovených zvlášť zákonem. Na druhé straně úprava náhrady škody založená na porušení smluvní povinnosti obsažená v § 2913 občanského zákoníku je řazena mezi obecná ustanovení o povinnosti nahradit škodu. Navíc formulace v rámci hypotézy příslušného ustanovení nezmiňují coby nutnou podmínku přímý smluvní vztah mezi poskytovatelem rady či informace a poškozeným jako jejím adresátem. Tímto základním jazykovým a systematickým výkladem Nejvyšší soud dovodil, že uzavření smlouvy není podmínkou pro vznik povinnosti k náhradě škody ve smyslu § 2950 občanského zákoníku. 

LEMON - Novinky k 15. 9. 2023

Otázkou, od jakého okamžiku počíná běžet subjektivní lhůta, v níž může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru pro porušení povinnosti se Nejvyšší soud zabývá ve svém nejnovějším usnesení sp. zn. 21 Cdo 1407/2022. Na základě své dosavadní rozhodovací praxe Nejvyšší soud konstatoval, že vědomost zaměstnavatele rozhodná pro běh dvouměsíční promlčecí lhůty se vztahuje ke skutečnostem, jejichž prostřednictvím poté ve výpovědi vymezuje výpovědní důvod. Nejde tak o indicii, že k porušení povinnosti došlo, jež sama o sobě tento výpovědní důvod nepředstavuje. Taková indicie pouze zakládá podezření a vede zaměstnavatele k provedení šetření, z jehož výsledků se dozví o existenci skutečností odůvodňujících rozvázání pracovního poměru výpovědí. V daném případě tak subjektivní promlčecí lhůta začala běžet až po provedení monitoringu pohybu žalobkyně na internetu, který potvrdil podezření zaměstnavatele, že zaměstnankyně zneužívá svoji pracovní dobu „surfováním“ po internetových stránkách nesouvisejících s výkonem její práce, a nikoli již okamžikem vzniku tohoto podezřením. 

LEMON - Novinky k 8. 9. 2023

Otázkou zákonné lhůty k podání žaloby v případě nepřijetí rozhodnutí spoluvlastníků o významné záležitosti týkající se společné věci se Nejvyšší soud zabýval ve svém nejnovějším rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3689/2022. Nejvyšší soud předně konstatoval, že v případě, že spoluvlastníci nedosáhnou potřebné dvoutřetinové většiny pro přijetí rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci, zakládá § 1129 odst. 1 občanského zákoníku oprávnění spoluvlastníka obrátit se s žalobou na soud ohledně rozhodnutí v této záležitosti. Jde o konstitutivní rozhodnutí, jímž dochází ke vzniku, změně či zániku práva a jemu odpovídající povinnosti mezi účastníky řízení. Samotné nedosažení potřebné většiny je dostačující pro podání žaloby; splnění žádného dalšího předpokladu není nutné. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že vzhledem k zákonné konstrukci zakotvení lhůt pro podání žaloby v jednotlivých konkrétních případech vázaných buď na přijetí závažného rozhodnutí, nebo na rozhodnutí přijaté v neodkladné záležitosti, které váže opomenutého spoluvlastníka, není podání žaloby v případě nepřijetí rozhodnutí rovnodílných spoluvlastníků o významné záležitosti týkající se společné věci ve smyslu § 1129 odst. 1 o. z. podmíněnou žádnou lhůtou.  

LEMON - Novinky k 1. 9. 2023

Ve svém nejnovějším rozsudku sp.zn. 21 Cdo 1957/2022 se Nejvyšší soud zabývá důkazním břemenem ohledně existence těhotenství zaměstnankyně při výpovědi z pracovního poměru z hlediska uplatnění ochranné doby (tedy zákazu výpovědi). Konkrétně Nejvyšší soud řešil otázku, zda v případě, že zaměstnankyně prokáže, že byla krátce před doručením výpovědi těhotná, unesla i své důkazní břemeno o těhotenství v době doručení výpovědi, a zda pokud zaměstnavatel tvrdí, že k ukončení těhotenství došlo ještě před doručením výpovědi a zaměstnankyně tak nebyla v ochranné době, nese ohledně tohoto svého tvrzení důkazní břemeno. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že k takovému přesunu důkazního břemene v daném případě nedochází. Těhotenství zaměstnankyně v době krátce před doručením výpovědi není rozhodnou skutečností z hlediska právní normy upravující zákaz výpovědi. Takovou skutečností je těhotenství v době doručení výpovědi. Tuto skutečnost je pak povinna tvrdit a prokázat zaměstnankyně, nikoli zaměstnavatel. Navíc pokud by k určitému přesunu důkazního břemene mělo dojít, musel by ho stanovovat samotný zákon.

Srpen 2023

LEMON - Novinky k 25. 8. 2023

Ve svém nejnovějším rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2355/2022 řešil Nejvyšší soud otázku, zda je zaměstnavatel při použití výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. a) zákoníku práce, tj. zrušení zaměstnavatele nebo jeho části, omezen (limitován) současným naplněním důvodu výpovědi podle ustanovení § 52 písm. d) zákoníku práce, tj. nemožností přidělovat práci zaměstnanci pro nemoc z povolání nebo pracovní úraz. Nejvyšší soud potvrdil, že s dotčeným zaměstnancem může zaměstnavatel pracovní poměr výpovědí rozvázat z kteréhokoliv z uvedených důvodů, popř. může důvod výpovědi skutkově vymezit tak, že bude odpovídat skutkové podstatě obou těchto důvodů. V posuzovaném případě totiž zdravotní nezpůsobilost žalobce k práci nemůže nic změnit na závěru o naplnění jednoho z organizačních důvodu výpovědi, protože vedle zdravotní nezpůsobilosti žalobce k práci žalovaný nemůže (objektivně vzato) žalobci přidělovat sjednanou práci též z důvodu zrušení zaměstnavatele po rozhodnutí soudu o konkursu a ukončení provozu podniku zaměstnavatele.  

Otázkou, zda v řízení o jmenování hmotněprávního opatrovníka z důvodu rozporu zájmů člena statutárního orgánu se zájmy právnické osoby lze posuzovat důvodnost žaloby, k jejímuž podání má být hmotněprávní opatrovník jmenován, se Nejvyšší soud zabýval ve svém starším usnesení sp. zn. 27 Cdo 1190/2022. Zkoumání toho, zda právnická osoba potřebuje jmenovat (kolizního) opatrovníka, aby mohly být spravovány její záležitosti nebo aby mohla být hájena její práva (§ 486 odst. 1 o. z.), zásadně nezahrnuje předběžné řešení otázky, zda právnická osoba bude při spravování vlastních záležitostí či uplatňování svých práv úspěšná. To by totiž nepřiměřeně předjímalo budoucí vývoj, k němuž může při správě záležitostí právnické osoby či uplatňování jejích práv dojít. Na druhou stranu, jestliže by měl být (kolizní) opatrovník jmenován jen ke svévolnému nebo zřejmě bezúspěšnému uplatňování nebo bránění práva, potom jej jmenovat nelze, neboť nejsou (nemohou být) naplněny zákonné předpoklady. Nejvyšší soud tak konstatoval, že činnost soudu v této záležitosti nelze redukovat na ryze formální (oddělené) posouzení toho, zda jsou naplněny jednotlivé předpoklady pro jmenování (kolizního) opatrovníka. Již v řízení o jmenování (kolizního) opatrovníka tak musí být ponechán prostor pro rozhodnutí soudu právnické osobě (kolizního) opatrovníka nejmenovat, je-li na první pohled (prima facie) zřejmé, že jmenování (kolizního) opatrovníka v dané konkrétní situaci nemůže sloužit svému účelu. 

Dále shrnujeme nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 24/23 ve věci výkladu pojmu „jednotlivá část obce“ dle zákona o dani z nemovitých věcí. Ústavní soud dovodil, že částí obce nemusí být pouze souvislá část území obce, nýbrž i konkrétní označené nemovitosti. V této souvislosti je obec oprávněna zatížit vyšším zdaněním jen určité nemovitosti. Tento počin je naplněním ústavního principu samosprávy a subsidiarity politické moci (čl. 8 Ústavy), když právě místní samosprávy mohou efektivně zajistit, aby výše zdanění nemovitostí odpovídala negativním externalitám, které jsou s nimi spojeny v konkrétním místě. Možnost do jisté míry individualizovat výši daní z nemovitosti proto sleduje účel zohlednit nerovné zatížení společného prostoru a sdílené infrastruktury v obcích. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že obec vydala příslušnou obecně závaznou vyhlášku v mezích své samostatné působnosti, svoji působnost nezneužila, neboť sledovala legitimní cíl, k jehož dosažení použila přiměřených prostředků. Přijatou právní úpravu současně nelze považovat za diskriminační či porušující princip rovného zacházení, neboť je ospravedlněna objektivními a racionálními důvody. Napadené části obecně závazné vyhlášky Ústavní soud nepovažoval ani za nerozumné a neshledal tak důvody na její zrušení. 

LEMON - Novinky k 18. 8. 2023

Ve svém nejnovějším usnesení se Nejvyšší soud zabýval otázkou prodloužení funkčního období členů statutárního orgánu, které je při změně stanov na valné hromadě zásadně účinné okamžikem přijetí usnesení, u jediného akcionáře pak okamžikem, kdy jeho rozhodnutí akciové společnosti dojde (27 Cdo 1915/2022). Ještě nad rámec toho Nejvyšší soud uvádí, že i v tomto případě je podmínkou prodloužení funkčního období souhlas příslušného člena statutárního orgánu, který může být i konkludentní.  

 V dalším rozsudku (29I Cdo 114/2023) se Nejvyšší soud v rámci insolvenčního řízení zabýval otázkou zpochybnění ve vztahu k elektronickému platebnímu rozkazu proti dlužníkovi (úpadci) ze spotřebitelské úvěrové smlouvy. Elektronický platební rozkaz sice nabyl právní moci (dlužník nepodal odpor), ale v rámci insolvenčního řízení vyšlo najevo, že při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru nebyla řádně posouzena úvěruschopnost dlužníka. Taková okolnost však dle Nejvyššího soudu představuje důvod pro popření takové pohledávky podle § 199 odst. 2 insolvenčního zákona, jedná se totiž o „skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení“, a nikoli jiné právní posouzení věci (které naopak důvodem pro popření není). 

LEMON - Novinky k 11. 8. 2023

Povahou právního vztahu mezi jednatelem (resp. osobou vykonávající činnost statutárního orgánu) a společností a jejím dopadem na promlčecí dobu se Nejvyšší soud zabývá ve svém nejnovějším rozsudku sp. zn. 27 Cdo 2401/2022. S ohledem na dosavadní judikaturu svoji i Ústavního soudu Nejvyšší soud konstatoval, že člen statutárního orgánu obchodní korporace a tato obchodní korporace se mohou odchýlit od pravidla podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní (nyní příkazní) smlouvě i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim zákoníku práce. Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu zákoníku práce, ani takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. I nadále se bude jednat o vztah obchodněprávní, který se řídí obchodním zákoníkem a těmi ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací. Pokud tedy mezi jednatelem a společností existoval vztah spočívající ve výkonu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, šlo o vztah obchodněprávní, nikoli pracovněprávní, a to i po odvolání jednatele z funkce. Obchodněprávní povaha takového vztahu je totiž dána povahou činnosti, nikoli v závislosti na trvání funkce statutárního orgánu společnosti. Obchodněprávní povaha vztahu ovlivňuje i posouzení promlčecí doby (dle v té době platných právních předpisů).  

LEMON - Novinky ke  4. 8. 2023

Ve svém nejnovějším rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1501/2023 se Nejvyšší soud zabývá vztahem místa výkonu práce sjednaném v pracovní smlouvě a pracovištěm zaměstnance jakožto místem pro samotný výkon práce. Místo výkonu práce může být určeno velmi úzce (např. konkrétní pracoviště), nebo i šířeji. Zákoník práce předpokládá, že místem výkonu práce bude obec nebo organizační jednotka, ale nevylučuje, aby to bylo i jinak určené místo. Jako místo výkonu práce tak může být sjednáno jak konkrétní pracoviště, tak i sídlo zaměstnavatele, obec, kraj, území České republiky apod. V této souvislosti Nejvyšší soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí konstatoval, že pracoviště jako místo, kde zaměstnanec plní podle pokynu zaměstnavatele své pracovní úkoly, se může nacházet jen tam, kde ho lze podřadit pod pojem místa výkonu práce, jak bylo definováno v pracovní smlouvě. Pracoviště se tak z hlediska lokace nemůže nacházet mimo území vymezeného ujednáním ohledně místa výkonu práce. Zaměstnanec se tedy nedopustí porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k němu vykonávané práci tím, že nevykonává práci ani se na výzvu nedostaví do jiného místa výkonu práce (byť by se jednalo o sídlo zaměstnavatele), než bylo sjednáno jako místo výkonu práce v pracovní smlouvě. 

Červenec 2023

LEMON - Novinky k  28. 7. 2023

Ve starším rozsudku sp. zn. 26 Cdo 3644/2022 se Nejvyšší soud zabývá otázkou, vůči komu může bývalý nájemce prostor pro podnikání uplatnit právo na náhradu za převzetí zákaznické základny. Ustanovení § 2315 občanského zákoníku, které tuto problematiku upravuje, výslovně neurčuje subjekt, jenž je povinen k poskytnutí náhrady. Systematicky je toto ustanovení zařazeno do právní úpravy nájemního poměru, tedy závazkového vztahu vznikajícího z dvoustranného právního jednání, konkrétně pak z nájemní smlouvy, Nájemní smlouva zavazuje zásadně jen smluvní strany a vůči jiným osobám působí pouze v případech stanovených v zákoně. Jestliže tedy není výslovně určeno, že k poskytnutí náhrady za výhodu získanou převzetím zákaznické základny vypovídaného nájemce je (může být) povinna i osoba, jíž pronajímatel přenechal stejný obchodní prostor do užívání po skončení nájmu s vypovězeným nájemcem (tj. nový nájemce), je namístě vycházet z úvahy, že z právního jednání smluvních stran nemůže zásadně vzniknout povinnost k plnění jiné (třetí) osobě bez jejího souhlasu. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že ve sporu o zaplacení náhrady za převzetí zákaznické základny (§ 2315 o. z.) může být pasivně věcně legitimován jen (dřívější) pronajímatel. Tuto náhradu tak nelze požadovat po novém nájemci. To platí bez zřetele k tomu, zda výhodu plynoucí z tohoto převzetí získá (dřívější) pronajímatel či nový nájemce.   

LEMON - Novinky k  21. 7. 2023

Ve svém nejnovějším rozsudku sp. zn. 27 Cdo 2048/2021 se Nejvyšší soud zabývá otázkami v oblasti právní úpravy povinné nabídky převzetí zejména stanovením doby rozhodné pro stanovení ceny za akcii při povinné nabídce převzetí. Ustálenou judikaturou byl dovozen princip, podle něhož je všem (menšinovým) akcionářům, kteří drží akcie stejného druhu a kterých se týká povinnost ovládajícího akcionáře učinit jim veřejný návrh smlouvy o koupi jejich akcií, zapotřebí poskytnout rovnocenné zacházení. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dovodil, že je úpravu § 183c odst. 3 obchodního zákoníku třeba vykládat tak, že posledním dnem šestiměsíční doby pro stanovení váženého průměru není den, který předchází dnu, v němž ovládající akcionář nabyl rozhodující podíl v cílové společnosti, nýbrž den, ve kterém ovládající akcionář splnil povinnost učinit veřejný návrh smlouvy. Nesplní-li ovládající akcionář svoji povinnost v zákonem stanovené lhůtě, poslední den šestiměsíční doby splývá s posledním dnem šedesátidenní lhůty určené v § 183b odst. 1 obchodního zákoníku.

LEMON - Novinky k  14. 7. 2023

Ve svém nejnovějším rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 445/2023 se Nejvyšší soud zabývá otázkou, zda zaměstnanci, se kterým zaměstnavatel rozvázal neplatně pracovní poměr, přísluší náhrada mzdy za dobu, po kterou na vlastní žádost pobírá tzv. předčasný starobní důchod. Nejvyšší soud konstatoval, že pokud se zaměstnanec rozhodne požádat o předčasný důchod a ten je mu přiznán, nemůže vykonávat výdělečnou činnost v rozsahu, který zakládá účast na pojištění. Souběh výdělečné činnosti a výplaty předčasného starobního důchodu je zákonem vyloučen. Za takové situace se tak dovozuje, že nadále nemá být zdrojem příjmů zaměstnance mzda z dosavadního pracovního poměru, ale přiznaný důchod. Zaměstnanec tak ode dne, kdy mu byl tento důchod přiznán, nemá nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce. Důvody, pro které se zaměstnanec rozhodl požádat o tzv. předčasný důchod, přitom nejsou relevantní.  

Otázkou, jaké náležitosti má obsahovat úprava stanov akciové společnosti, kterou jsou zřízeny fondy, do nichž má být povinně odváděna část zisku, se Nejvyšší soud zabýval ve svém starším rozhodnutí. Odkazujíc na své dřívější rozhodnutí (R 9/2020) Nejvyšší soud dovodil, že pokud akciová společnost hodlá ve stanovách zřídit účelově vázané fondy tvořené ze zisku (do nichž je zisk povinně přidělován), musí stanovy společnosti upravit alespoň výši, do jaké budou tyto fondy naplňovány nebo určit, jak velká část zisku do nich bude přidělována, jakož i konkretizovat účel, k němuž mají být prostředky z fondu použity (např. zda z fondů mohou být poskytována plnění osobám odlišným od akcionářů společnosti). Určují-li stanovy, že zisk je přidělován do účelově vázaných fondů, avšak neupravují, do jaké výše má být zisk do fondů přidělován, není takové ujednání pro valnou hromadu při rozdělování zisku závazné. Usnesení valné hromady tak nebude trpět vadou, nepřidělí-li zisk do těchto fondů. Naopak, bude-li zisk valnou hromadou do těchto fondů přidělen, nejde bez dalšího o důležitý důvod pro nerozdělení zisku mezi akcionáře. 

LEMON - Novinky k  7. 7. 2023

Ve starším rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2919/2022, řeší Nejvyšší soud nové pojetí podnikatele v občanském zákoníku a jeho dopad na posuzování platnosti právního jednání v případě absence veřejnoprávního oprávnění k podnikání. V novém pojetí podnikatele byla opuštěna dřívější podmínka, podle níž je podnikatelem osoba nadaná podnikatelským oprávněním. Podnikatel je tudíž v rámci obecné definice vymezen podle reálné činnosti, nikoliv podle toho, zda má veřejnoprávní oprávnění k podnikání, či nikoliv. Pokud osoba vykonává činnost, která vykazuje charakteristické znaky podnikatele, považuje se za podnikatele, ač tuto činnost vykonává neoprávněně. Na toto pojetí navazuje úprava § 5 odst. 2 občanského zákoníku, která brání tomu, aby s absencí veřejnoprávního oprávnění byl spojován závěr o neplatnosti právního jednání bez toho, že by se ho dovolala dotčená strana. Nejvyšší soud tak vyhodnotil, že závěr odvolacího soudu, že poskytne-li zápůjčku osoba bez příslušného oprávnění k poskytování spotřebitelských úvěrů, nejde o spotřebitelský úvěr a úprava zákona o spotřebitelském úvěru se na věc nevztahuje, je tak v rozporu s tímto ustanovením. Proti vůli dotčené strany totiž nelze zpochybnit povahu nebo platnost právního jednání jen proto, že jednal ten, kdo nemá ke své činnosti potřebné oprávnění, nebo komu je činnost zakázána.

Červen 2023

LEMON - Novinky k  30. 6. 2023

Otázkou počátku běhu promlčecí lhůty u práva zaměstnavatele na náhradu škody vůči zaměstnanci spočívající v pokutě uložené mu ve správním řízení se Nejvyšší soud zabývá ve svém nejnovějším rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1517/2022. Zákoník práce neobsahuje specifickou úpravu náhrady škody spočívající v dluhu zaměstnavatele (v daném případě povinnost uhradit pokutu). Subsidiárně se tak použije § 2952 věty druhé občanského zákoníku, podle něhož záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu. S ohledem na stávající rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na náhradu škody spočívající v dluhu zaměstnavatele určující vědomost zaměstnavatele jakožto poškozeného o osobě škůdce a o vzniku dluhu (v tomto případě o nabytí právní moci rozhodnutí o uložení pokuty). Okamžik splnění dluhu či jeho splatnost nejsou rozhodné.

LEMON - Novinky k  23. 6. 2023

Otázkou určení počátku běhu promlčecí lhůty u práv na smluvní plnění, jejichž splatnost je závislá na vůli věřitele se Nejvyšší soud zabývá ve svém nejnovějším rozhodnutí Velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 3125/2022. V daném případě šlo o situaci, kdy doba, v níž má dlužník splnit dluh, je ve smlouvě stanovena jen tak, že podkladem pro úhradu dohodnuté ceny plnění je faktura vystavená věřitelem, jejíž splatnost se sjednává v délce 14 dnů od jejího doručení dlužníku. Velký senát dovodil, že vznikne-li věřiteli podle smlouvy právo požadovat úhradu dohodnuté ceny plnění, jde ve smyslu § 1958 odst. 2 občanského zákoníku o situaci, kdy si strany neujednaly, kdy má dlužník splnit dluh a kdy určení doby splnění dluhu je ponecháno na vůli věřitele. Ten může určit dobu splnění dluhu tím, že požádá o jeho zaplacení „ihned“ poté, co mu vznikne právo požadovat úhradu dohodnuté ceny plnění a dlužník je povinen splnit dluh ve lhůtě „bez zbytečného odkladu“ počítané od této žádosti. Marným uplynutím této lhůty se peněžitý dluh stává splatným (dospělým). Okolnostmi rozhodnými pro počátek běhu promlčecí lhůty jsou v takovém případě ve smyslu § 619 odst. 2 občanského zákoníku okolnosti, z nichž se věřitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl) že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu. Ode dne, kdy se věřitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu (právo „ihned“ požádat o zaplacení dluhu) začíná běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta dle § 629 odst. 1 občanského zákoníku.

LEMON - Novinky k  16. 6. 2023

Otázkou, zda se zaměstnanec dopustí porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci tím, že poté, co nastoupil do práce v průběhu své dočasné pracovní neschopnosti, odmítne v práci přidělené zaměstnavatelem pokračovat, se Nejvyšší soud zabývá ve svém nejnovějším rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2518/2022. Dobrovolný nástup zaměstnance do práce nemění nic na tom, že pracovní závazek během dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance je suspendován tzn. zaměstnanec stále není povinen vykonávat práci a zaměstnavatel ji není povinen přidělovat. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že i po nástupu do práce za trvání této překážky se může zaměstnanec rozhodnout práci dále nevykonávat, aniž by odmítnutí dalšího výkonu práce bylo porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, které by mohlo založit důvod pro rozvázání pracovního poměru.

LEMON - Novinky k  9. 6. 2023

Ve svém nejnovějším rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1124/2022 se Nejvyšší soud zabýval otázkou, za jakých okolností je odůvodněn závěr, že zaměstnavatel hradil (zavázal se hradit) jednorázové odškodnění pozůstalých po zaměstnanci nad rámec stanovený právními předpisy. Zákoník práce stanoví částku jednorázového odškodnění jako „nejmenší“. Nejvyšší soud konstatoval, že v souladu s ustálenou rozhodovací praxí je nutné, aby soud provedl vymezení relativně neurčité hypotézy a zabýval se tím, zda konkrétní okolnosti posuzovaného případu odůvodňují – s ohledem na míru újmy oprávněných osob – poskytnutí náhrady vyšší částkou, než je minimální zákonem stanovená částka odškodnění.

LEMON - Novinky k  2. 6. 2023

Ve svém nejnovějším rozhodnutí řešil Nejvyšší soud otázku, co je základem pro výpočet úroku z prodlení v situaci, kdy se žalobce domáhal po pojišťovně zadostiučinění za závažné ublížení na zdraví osobě blízké a pojišťovna porušila svoji zákonnou informační povinnosti při nečinnosti. Nejvyšší soud konstatoval, že v případě úroku z prodlení jde o sankci, a tudíž sledovaný účel může splnit pouze taková sankce, která je okamžitě nebo v krátké době vymahatelná. Proto musí být zřejmé, z jaké částky má být stanovena. Proto je dotčené ustanovení zákona o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla i z hlediska jeho účelu nutné vyložit tak, že sankční úrok z prodlení se stanoví z poškozeným požadovaného pojistného plnění, ať již se v budoucnu ukáže, že bylo požadováno důvodně či nikoli.

 Ze starších rozhodnutí se Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 1534/2022 zabýval otázkou právního nástupnictví, s nímž je spojen přechod práv a povinností pronajímatele z nájemního vztahu na nabyvatele pronajaté věci přímo ze zákona. Nejvyšší soud navazujíc na svoji dosavadní judikaturu shrnul, že nabyvatel vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy. Smyslem tohoto právního nástupnictví je zajistit kontinuitu nájemního vztahu na straně pronajímatele pro případ změny vlastnictví k pronajaté věci. Právní nástupnictví se týká celého obsahu nájemního vztahu. Vztahuje se tedy nejen na jeho složky podstatné (např. způsob výpočtu nebo jiné určení výše nájemného), nýbrž i pravidelné (např. čas plnění nájemného), ale také vedlejší (nahodilé). Na nového pronajímatele tak mimo jiné přechází právo na nájemné za užívání pronajaté věci, jemuž odpovídá povinnost nájemce nájemné platit; povinnost nájemce přitom směřuje vůči novému pronajímateli (nabyvateli), nikoliv vůči jeho právnímu předchůdci. Ujednání o započítávání vzájemných pohledávek (jednou z pohledávek přitom byla pohledávka na nájemné) nelze považovat za běžné ujednání pro nájemní vztah. Na nového pronajímatele tak povinnosti z takové dohody o započtu úhrady nájemného nepřešly.

Květen 2023

LEMON - Novinky k  26. 5. 2023

Ve svém nejnovějším rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3503/2022 řešil Nejvyšší soud situaci, kdy se žalobce podanou určovací žalobou ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. domáhal určení, že dne 1. 5. 2005 byla „právně platně“ uzavřena pracovní smlouva mezi žalovanou jako zaměstnavatelkou žalobce a žalobcem jako zaměstnancem žalované. Protože podání této žaloby není omezeno žádnou lhůtou, Nejvyšší soud konstatoval, že ji žalobce mohl podat u soudu kdykoli za předpokladu, že měl na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Závěr odvolacího soudu, že uplatnění práva žalobce na určení „existence pracovního poměru“ je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (jen) proto, že k němu žalobce přistoupil až po uplynutí 14 let od vzniku pracovního poměru, proto Nejvyšší soud vyhodnotil jako nesprávný. 

LEMON - Novinky k  19. 5. 2023

Otázkou, zda bylo právo na zaplacení směnky uplatněno způsobem, který nepožívá právní ochrany dle §8 občanského zákoníku, tedy zda tím došlo ke zjevnému zneužití práva, se Nejvyšší soud zabýval ve svém nejnovějším rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3639/2022. Konstatoval, že pokud se žalobce, který nebyl ve své volbě (smluvně či jinak) omezen, rozhodl, že využije (poté, kdy se společnost dostala do prodlení se splácením úvěru) k (náhradnímu) uspokojení pohledávky za společností jen blankosměnku (a nikoli též bankovní záruku, jejíž platnost posléze zanikla uplynutím doby), nelze tuto okolnost (bez dalšího) hodnotit jako zneužití práva, natož jako zjevné zneužití práva. Opačný závěr by totiž vedl k nepřijatelnému výsledku, podle něhož by byl (opatrný a svých práv dbalý) věřitel, který zajistil svou pohledávku za dlužníkem více způsoby, ve stejném (ne-li horším) postavení než věřitel, jenž se spokojil (jen) s jedním „zajištěním“.

Otázkou, zda se požadavek písemné formy v ustanovení § 444 obchodního zákoníku upravujícího možnost odchylného ujednání okamžiku nabytí vlastnického práva kupujícím vztahuje i na specifikaci předmětu koupě z hlediska jeho odlišitelnosti od jiného zboží, řeší Nejvyšší soud ve svém starším rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 3114/2021. Nejvyšší soud konstatoval, že samotná dikce ustanovení pojí požadavek písemné formy jen se samotným odchylným ujednáním o okamžiku nabytí vlastnického práva kupujícím, a nikoliv též s dostatečným označením převáděného zboží v době přechodu vlastnického práva. Byl-li proto ve zde souzené věci okamžik převodu vázán na moment složení věci (zboží, materiálu) na staveništi objednatele a takové ujednání bylo učiněno v písemné formě, bylo požadavkům ustanovení § 444 obchodního zákoníku učiněno zadost.

LEMON - Novinky k  12. 5. 2023

Ve svém nejnovějším rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2615/2022 řešil Nejvyšší soud mimo jiné otázku, kdy se jedná o zdánlivé právní jednání pro nedostatek vážnosti vůle. Odkazujíc na ustálenou judikaturní praxi konstatoval, že přistupuje-li zaměstnavatel k zrušení pracovního poměru se zaměstnancem ve zkušební době opakovaně např. z toho důvodu, že se (nesprávně) domnívá, že odmítnutím převzetí předchozího zrušení pracovního poměru zaměstnancem nenastaly účinky jeho doručení, neznamená to, že toto rozvázání pracovního poměru nemínil vážně a že vážnou vůli k zrušení pracovního poměru ve zkušební době projevil až v následném (opakovaném) právním jednání. Chce-li pak zaměstnanec nebo zaměstnavatel dosáhnout toho, aby nenastaly právní účinky vyplývající z právního jednání o rozvázání pracovního poměru, musí podat žalobu o určení jeho neplatnosti nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. Pokud se tak nestane, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu (jednání), i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru.

Ze starších rozhodnutí vám přinášíme shrnutí rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2989/2022. Nejvyšší soud se v něm zabýval podmínkami práva domáhat se obnovení jednání o smlouvě, případně změny smluvního závazku rozhodnutím soudu (§ 1765 odst. 1 a § 1766 odst. 1 občanského zákoníku). Takovou podmínkou je mimo jiné skutečnost, že nepoměr v právech a povinnostech smluvních stran byl zapříčiněn podstatnou, smluvními stranami nepředvídatelnou a neovlivnitelnou, změnou okolností vyvolanou vnějšími (na smluvních stranách nezávislými) faktory. Jako příklady uvedl působení přírodních sil, vliv nemoci, zdravotního poškození či úmrtí, selhání techniky nebo škodní události způsobené třetí osobou, anebo změna legislativy, společenských či politických poměrů nebo obecných poměrů hospodářských a ekonomických (výrazné zvýšení míry inflace, narušení dodavatelsko – odběratelských vztahů apod.). S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud konstatoval, že vypracování znaleckého posudku, jímž je hodnota smluvně vypořádávaných práv a povinností (v důsledku nových informací) stanovena odchylně od údajů, jež při uzavírání smlouvy měli k dispozici kontrahenti, ovšem samo o sobě zjevně nepředstavuje onu podstatnou změnu okolností vyvolanou vnějšími faktory.

LEMON - Novinky k  5. 5. 2023

Nároky zaměstnance při kolizi neplatného zrušení pracovního poměru a ztráty zdravotní způsobilosti pro pracovní úraz se Nejvyšší soud zabývá ve svém nejnovějším rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1410/2022. Nejvyšší soud řešil situaci, kdy zaměstnanci nebyla zaměstnavatelem přidělována práce poté, co po jednostranném skončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele oznámil zaměstnanec trvání na dalším zaměstnávání, a to z důvodu ztráty zdravotní způsobilosti pro pracovní úraz. Dovodil, že v takovém případě je nutné posoudit rovněž to, zda zaměstnanci požadované plnění nenáleží z jiného právního důvodu než pro neplatné skončení pracovního poměru, konkrétně z důvodu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.

Duben 2023

LEMON - Novinky k 28. 4. 2023

V rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1594/2021, řeší Nejvyšší soud počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty u práva na poskytnutí náhrady škody spočívající ve vzniku dluhu. Šlo o situaci, kdy se skutečná škoda odvíjí od povinnosti poškozeného poskytnout třetí osobě plnění v důsledku škodního jednání škůdce. Dle starého občanského zákoníku vznikala škoda až okamžikem, kdy bylo plnění skutečně poskytnuto a majetkový stav poškozeného se tím snížil. Současné pojetí občanského zákoníku ovšem výslovně hovoří o tom, že škoda může spočívat též v dluhu. Podmínka vzniku povinnosti nahradit škodu pak může nastat již tím, že jmění poškozeného je zatíženo dluhem, a to bez ohledu na to, jak a zda bude dluh splněn. Nejvyšší soud konstatoval, že okolnostmi rozhodnými pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty u práva na náhradu škody obecně zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. Pokud však skutečná škoda spočívá ve vzniku dluhu a poškozený zvolí proti škůdci právo, aby mu škůdce poskytl náhradu, je pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty takového práva určující vědomost poškozeného o osobě škůdce a o vzniku dluhu, nikoli případné splnění dluhu či jeho splatnost.

LEMON - Novinky k 21. 4. 2023

Ve svém nejnovějším rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3330/2021 řešil Nejvyšší soud v rámci sporu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru otázku, zda se zaměstnanec – úředník územního samosprávného celku vykonávající činnosti správního orgánu dopustí porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, pokud nevydá správní rozhodnutí ve lhůtě „bez zbytečného odkladu“ resp. ani v podpůrné lhůtě 30 dní. Nejvyšší soud konstatoval, že pokud by takovému zaměstnanci s ohledem na okolnosti nic nebránilo vydat rozhodnutí bezodkladně nebo v jiné přiměřené lhůtě kratší 30 dní a on by toto rozhodnutí nevydal, jednalo by se z jeho strany o zaviněné nedodržení lhůty. K jinému závěru nelze dojít ani v případě, že zároveň nastaly náhlé nepředvídatelné zdravotní důvody, které zaměstnanci bránily v dodržení lhůty, když předmětné rozhodnutí mohl vydat dřív, tj. než tyto zdravotní důvody vznikly.   

Dále přinášíme shrnutí staršího rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 1744/2022. V rámci řízení se jednatel vymazaný z obchodního rejstříku domáhal výmazu zápisu důvodů, pro něž měl být valnou hromadou společnosti odvolán z funkce jednatele společnosti, uvedených v obchodním rejstříku v rubrice „ostatní skutečnosti“. Nejvyšší soud dospěl za použití argumentu „a maiori ad minus/od většího k menšímu“ k závěru, že je-li taková osoba oprávněna domáhat se změny zápisu v případě svého výmazu z obchodního rejstříku, musí jí též svědčit oprávnění domáhat se změny (výmazu) zápisu důvodů, pro něž byla z obchodního rejstříku vymazána, resp. v případě odvolání z funkce jednatele valnou hromadou i důvodů, pro které měla být odvolána. 

LEMON - Novinky ke 14. 4. 2023

V rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 446/2022 potvrdil Nejvyšší soud svoji dosavadní rozhodovací praxi ohledně promlčení nároku na náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (dle starého občanského zákoníku). Připomněl, že v občanskoprávních vztazích se některé nároky, které mají charakter opětujícího se plnění, promlčují jako celek, nikoliv jen jednotlivá pravidelná plnění. To platí například právě u řešeného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě, poskytovaného ve formě peněžitého důchod.

LEMON - Novinky k  7. 4. 2023

Otázkou, za jakých podmínek může zaměstnavatel rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem výpovědí pro nadbytečnost se Nejvyšší soud zabývá ve svém nejnovějším rozhodnutím sp. zn. 21 Cdo 3524/2022. Nejvyšší soud v souladu s dosavadní rozhodovací praxi potvrdil, že nadbytečnost je dána i v případě, že činnosti odpovídající zrušené pozici budou u zaměstnavatele nadále vykonávány v rámci nově zřízené pozice, do které budou zároveň převedeny činnosti z dalších dvou zrušených pozic, a to externím dodavatelem. Rozhodující tedy není přetrvávající potřeba těchto činností u zaměstnavatele, ale skutečnost, že podstatou přijaté organizační změny bylo, aby dané činnosti vykonávala jedna osoba místo tří zaměstnanců, tedy snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce. 

Ze starších rozhodnutí přinášíme shrnutí několika nálezů Ústavního soudu. Dle nálezu sp.zn. Pl.ÚS 17/22 není povinnost peněžních ústavů k bezplatnému zřízení a vedení chráněného účtu (dle § 304c odst. 1 věty třetí OSŘ) protiústavním omezením práva podnikat zaručeného v čl. 26 odst. 1 Listiny či překročením mezí plynoucích z čl. 4 odst. 4 a čl. 26 odst. 2 Listiny. Důvodem je, že tato povinnost nezasahuje do samotného jádra práva podnikat, sleduje legitimní cíl a k dosažení tohoto cíle zvolila rozumné, a nikoliv svévolné prostředky. Ústavní soud konstatoval, že pokud zákonodárce upřednostní ochranu povinných na úkor peněžních ústavů a jejich – převážně majetkových – zájmů, nelze považovat sledované omezení jejich podnikatelské činnosti za nelegitimní.

Březen 2023

LEMON - Novinky k  31. 3. 2023

Ve svém nejnovějším rozhodnutí (29 ICdo 32/2021) se Nejvyšší soud zabývá otázkou, zda lze do insolvenčního řízení vedeného na majetek směnečného rukojmího přihlásit dosud nevyplněnou avalovanou blankosměnku, a to jako pohledávku podmíněnou. Blankosměnka se stává směnkou vyplněním chybějících náležitostí s účinky ex tunc. Ke vzniku směnečné pohledávky tak dochází zpětně vyplněním blankosměnky. Nejvyšší soud proto uzavřel, že majitel blankosměnky může přihlásit svou pohledávku za dlužníka, který je na blankosměnce podepsán jako směnečný rukojmí, do insolvenčního řízení dlužníka jako pohledávku vázanou na podmínku, že bude blankosměnka doplněna o chybějící náležitosti, a stane se tak (s účinky ex tunc) směnkou úplnou.  

 Otázku možnosti založení legitimního očekávání příjemce dotace, že dotaci obdrží, před právní mocí rozhodnutí o přidělení dotace řeší Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1529/2022. Ustanovení rozpočtových pravidel (§ 14), která výslovně stanovují podmínku rozhodnutí poskytovatele a též zásadně nenárokový charakter dotace, nedávají prostor pro výklad, podle kterého by před vydáním rozhodnutí o nenárokové dotaci žadatel mohl nabýt legitimního očekávání ohledně obdržení dotace. Jinak by dle názoru Nejvyššího soudu došlo k úplnému popření minimálně těchto ustanovení rozpočtových pravidel. O legitimním očekávání žadatele (resp. příjemce) o nenárokovou dotaci lze hovořit až po rozhodnutí poskytovatele o poskytnutí dotace. Nejisté postavení žadatele o dotaci je zcela ospravedlnitelné s ohledem na skutečnost, že dotace představuje ze strany poskytovatele dobrodiní, o nějž se žadatel uchází. 

LEMON - Novinky k  17. 3. 2023

Otázkou náhrady škody způsobené na podzemní síti elektronických komunikací se Nejvyšší soud zabývá ve svém nejnovějším rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 627/2022. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že kabelová síť elektronických komunikací není součástí pozemku, ale je částí liniové stavby ve smyslu § 509 občanského zákoníku, a nelze ji (její část) přenést z místa na místo bez porušení její podstaty. Proto je nemovitou věcí. Na posuzovaný případ, kdy došlo k poškození sítě elektronických komunikací výkopovými pracemi za pomoci buldozeru tak dopadá ustanovení § 2926 občanského zákoníku. Jde o absolutní odpovědnost, kdy liberace není možná. Tento přísný typ povinnosti hradit škodu v určitém omezeném okruhu skutečností (tj. dotčení nemovitosti stavební činností) je odůvodněn společenským zájmem na dostatečné ochraně vlastníka před technickým působením provozovatele činností, které mají potenciál působit škody i při zvýšené opatrnosti.

V rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2861/2022 řešil Nejvyšší soud otázku, zda (podle právní úpravy účinné od 1.1.2014) mohou zaměstnavatel a zaměstnanec platně uzavřít dohodu o prodloužení výpovědní doby v době, kdy již výpovědní doba běží. Odkazujíc na charakter současného občanského zákoníku, který klade větší důraz na princip autonomie vůle a umožňuje větší míru smluvní volnosti, dospěl Nejvyšší soud k závěru odlišnému od závěru judikovanému za platnosti starého občanského zákoníku. Konstatoval, že uzavření dohody o prodloužení výpovědní doby podle ustanovení § 51 odst. 1 zákoníku práce v průběhu výpovědní doby je možné. Z obsahu takové dohody však musí jednoznačně vyplývat, kdy (který den) má pracovní poměr účastníků dohody skončit. Zároveň musí být výpovědní doba sjednána tak, aby její délka po prodloužení byla přiměřená okolnostem konkrétního případu. Jinak by šlo o (relativně) neplatné právní jednání ve smyslu ustanovení §580 odst. 1 občanského zákoníku.

LEMON - Novinky k  10. 3. 2023

Ve svém nejnovějším rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 3497/2021 se Nejvyšší soud zabývá určením, zda se jedná o spotřebitele, a to za situace, kdy v obchodním styku dvou podnikajících osob jedna nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Nejvyšší soud odkazujíc na judikaturu Ústavního soudu a odbornou literaturu potvrdil, že ustanovení na ochranu spotřebitele mají být aplikována i na vztahy, v nichž vystupuje fyzická osoba, jež má podnikatelské oprávnění, avšak v těchto vztazích se jako podnikatel nechová. K ujednání omezujícímu či vylučujícímu práva spotřebitele na náhradu újmy se proto nepřihlíží i v případě, že s podnikatelem uzavřel smlouvu jiný podnikatel mimo rámec své podnikatelské činnosti. S ohledem na skutkové okolnosti Nejvyšší soud dodal, že otázka vlastnictví (v tomto případě koně) není pro posouzení povahy žalobce jako smluvní strany významná. Svěřit na základě smlouvy koně k ustájení může jak jeho vlastník, tak osoba vlastníkem k tomu zmocněná a k uplatnění nároku na náhradu škody podle § 2944 o. z. je aktivně legitimována osoba, která smlouvu uzavřela. Pro posouzení otázky, zda lze přihlížet k ujednání, jímž smluvní strana omezila svá práva na náhradu újmy, není podstatné, zda je daná smluvní strana vlastníkem věci, jíž se smlouva týká, ale to, zda smlouvu uzavřela v rámci svého podnikání.

Dále přinášíme shrnutí loňského usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 141 Af 14/2022-14 ohledně právní povahy vyrozumění o předpisu úroku z prodlení podle § 251a odst. 3 daňového řádu. Soud konstatoval, že toto vyrozumění není rozhodnutím správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., a proto je vyloučeno ze soudního přezkumu podle § 70 písm. a) s. ř. s. K tomuto závěru dospěl i přes existenci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2022, č. j. 10 Afs 128/2022-37, podle kterého „rozhodnutí o námitkách (§ 159 odst. 3 daňového řádu) proti vyrozumění o nedoplatku na dani (§ 153 odst. 3 daňového řádu) není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., jelikož nezasahuje do práv a povinností plátce daně“. Krajský soud však má za to, že je třeba rozlišovat vyrozumění o nedoplatku na dani a vyrozumění o předpisu úroku z prodlení. O dani jako takové totiž muselo být před vydáním vyrozumění pravomocně rozhodnuto (dodatečným) platebním výměrem, proti němuž lze podat odvolání, a dosáhnout tak vydání rozhodnutí samostatně přezkoumatelného ve správním soudnictví, zatímco před vydáním vyrozumění o předpisu úroku z prodlení vůbec o tomto úroku nemuselo být rozhodnuto. Soud je proto přesvědčen, že je namístě umožnit soudní přezkum vyrozumění o předpisu úroku z prodlení podle § 251a odst. 3 daňového řádu, a to na základě žaloby proti rozhodnutí o námitkách podle § 159 daňového řádu podaných proti tomuto vyrozumění.

LEMON - Novinky k 3. 3. 2023

Nedovoleným střetem zájmů člena statutárního orgánu společnosti a společnosti v poměrech obchodního zákoníku se Nejvyšší soud zabývá ve svém nejnovějším rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 2863/2022. Konstatoval, že vzhledem k tomu, že valná hromada společnosti nebyla z důvodu nepřítomnosti většinového společníka usnášeníschopná, nemohla platně dát souhlas s uzavřením smluv o zápůjčkách vyžadovaný dle § 196a obchodného zákoníku. Tehdejší právní úprava (na rozdíl od současné) striktně vyžadovala aktivitu společníků projevenou formou předchozího souhlasu valné hromady. Pouhé informování společníků nebylo dostačující. Jednal-li člen statutárního orgánu v nedovoleném střetu zájmů, není žalobkyně smlouvami o zápůjčkách vázána, ledaže by smlouvy bez zbytečného odkladu dodatečně schválila.

V rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 2292/2022 řešil Nejvyšší soud určení věcné příslušnosti soudu pro spory mezi společníky týkající se smluvních vztahů, jimiž se převádí podíl. Nejvyšší soud potvrdil, že bez ohledu na to, že občanský soudní řád mezi spory uvedenými v § 9 odst. 2 výslovně nevypočítává spory mezi společníky (členy) navzájem, jde-li o vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl v obchodní korporaci, patří tyto spory (i po novele provedené zákonem č. 293/2013 Sb. účinné od 1.1.2014) do věcné příslušnosti krajských soudů.

Únor 2023

LEMON - Novinky k 24. 2. 2023

Přiměřenou protihodnotou ve smyslu ustanovení § 241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona se Nejvyšší soud zabýval ve svém nejnovějším rozhodnutí sp. zn. 29 ICdo 22/2021. Jde o protihodnotu majetkové povahy poskytnutou dlužníku. Nejvyšší soud konstatoval, že za takovou (přiměřenou) protihodnotu nelze považovat „prolongaci“ splátek (sporným právním jednáním zajištěné) pohledávky, „nevyužití“ sankcí spojených s porušením povinnosti dlužníka k úhradě této pohledávky ani „nevymáhání“ zajišťovací směnky, s tím, že to platí i pro „umožnění“ dalšího provozu společnosti (dlužníka). Odkázal při tom na své nedávné rozhodnutí sen. zn. 29 ICdo 50/2019, uveřejněný pod číslem 9/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 

Dále přinášíme shrnutí staršího rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2644/2022 řešícího právní otázku, zda ke vzniku ručení může dojít i dodatečně, jestliže peněžitý dluh je již splatný a dlužník už byl vyzván k plnění. Dle platné právní úpravy občanského zákoníku ručení předpokládá platný dluh dlužníka a lze ho poskytnout i pro dluhy budoucí nebo podmíněné, jakož i za soubor dluhů určitého druhu vznikajících dlužníku v určité době nebo soubor různých dluhů z téhož právního důvodu. Z tohoto ustanovení Nejvyšší soud a contrario dovodil, že dluh, jenž je již splatný a dlužník již byl vyzván k jeho splnění, může být rovněž zajištěn ručením. Důvodem je, že jde o „platný“ dluh ve smyslu ustanovení § 2019 odst. 1 o. z., jenž dosud nezanikl, takže je co skrze ručení zajišťovat. Zároveň nelze vyloučit, že dlužník dluh bude plnit i po vzniku ručení, i když je v prodlení, a za takových okolností zajištění dluhu ručením pomine. Z ustanovení § 2026 odst. 1 o. z., dle kterého ručení zaniká zánikem dluhu, Nejvyšší soud dovozuje, že ručení plní svoji funkci až do zániku jím zajištěného dluhu, takže může vzniknout rovněž až do zániku dluhu. 

LEMON - Novinky k 17. 2. 2023

Ve svém nejnovějším rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 408/2022 řeší Nejvyšší soud důsledky skutečnosti, že nedošlo k postoupení pohledávky. Konstatuje, že následkem toho, že se dlužník dozví, že k postoupení pohledávky ve skutečnosti nedošlo, je pouze to, že od této chvíle (domnělému) postupníkovi již vůči dlužníku nesvědčí hmotněprávní oprávnění s pohledávkou spojená. Od tohoto okamžiku by již [domnělý] postupník pohledávku zesplatnit nemohl. Ani dlužník by nesplnil svůj dluh plněním domnělému postupníkovi. Účinky právních jednání učiněných vůči dlužníkovi (domnělým) postupníkem do chvíle, kdy se dlužník dozvěděl, že k postoupení pohledávky nedošlo, však zůstávají zachovány.

Ze starších rozhodnutí přinášíme shrnutí rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1755/2022, které se zabývá jednáním za právnickou osobu v občanském soudním řízení za situace, kdy statutární orgán právnické osoby tvoří více osob (tj. jde o kolektivní orgán jako je např. představenstvo akciové společnosti). V takovém případě za právnickou osobu jedná předseda tohoto statutárního orgánu, popřípadě člen tohoto orgánu, který tím byl pověřen. Zatímco tedy předseda statutárního orgánu jedná za právnickou osobu bez dalšího pověření, člen tohoto orgánu může za právnickou osobu jednat jen v případě, že tím byl pověřen (buď ad hoc, nebo ve všech, anebo jen v některých věcech). Z povahy věci plyne, že pověření jinému členovi než předsedovi statutárního orgánu uděluje kolektivní statutární orgán. Samotné členství v kolektivním statutárním orgánu právnické osoby oprávnění za tuto osobu jednat před soudem nezakládá.

LEMON - Novinky k 10. 2. 2023

Výběr nejnovější judikatury za uplynulý týden přináší mimo jiné dvě pracovněprávní rozhodnutí. Výkladem stanoviska odborové organizace k žádosti zaměstnavatele o udělení předchozího souhlasu k výpovědi z pracovního poměru se Nejvyšší soud zaobírá ve svém nejnovějším rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2100/2022. Nejvyšší soud potvrdil, že i když rozhodnutí odborové organizace o žádosti zaměstnavatele o udělení předchozího souhlasu k výpovědi není právním jednáním, nýbrž (jen) faktickým jednáním, které je hmotněprávním předpokladem pro právní jednání (výpověď) a které není samo o sobě způsobilé přivodit následky v právních vztazích stran pracovněprávního vztahu, postupuje se – vzhledem k tomu, že jde rovněž o projev vůle – při objasňování jeho obsahu (obdobně) podle pravidel, kterými se řídí výklad právních jednání a která jsou obsažena v občanském zákoníku (ustanovení § 555 a násl.).

V rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2369/2022 Nejvyšší soud řešil dílčí otázku týkající se konta pracovní doby, a to konkrétně, zda je zaměstnanec, u něhož je uplatněno toto rozvržení pracovní doby povinen vrátit zaměstnavateli rozdíl ve vyplacené mzdě v případě, kdy součet jeho stálých mezd za vyrovnávací období přesáhne výslednou částku dosažené mzdy. Nejvyšší soud potvrdil, že v takovém případě zákoník práce neukládá zaměstnanci povinnost vrátit tento rozdíl ve vyplacené mzdě zaměstnavateli a zaměstnavatel není oprávněn vyplacení takového rozdílu po zaměstnanci požadovat, a tedy ani provést ohledně této částky srážku ze mzdy. 

LEMON - Novinky k 3. 2. 2023

Otázkou, zda má soud při zkoumání přiměřenosti smluvní pokuty, respektive při její moderaci podle § 2051 občanského zákoníku, přihlédnout též k okolnostem, které nastaly po jejím sjednání, se zaobíral velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v aktuálním rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 2273/2022. Velký senát předně nesdílí názor, že se zřetelem k prakticky doslovnému znění ustanovení o moderaci smluvní pokuty podle obchodního zákoníku a nového občanského zákoníku je aplikace dřívější judikatury účelná a možná. Při výkladu § 2051 OZ je nutné přihlédnout též k důvodům přijetí nového občanského zákoníku, včetně inspiračních zdrojů, a k zásadám, na kterých je založen (např. akcentace autonomie vůle). Uzavřel, že moderaci smluvní pokuty nelze (oproti pojetí přijatému při výkladu § 301 ObchZ) pojímat jako nástroj obsahové kontroly přiměřenosti ujednání. Jejím východiskem se naopak stává zkoumání přiměřenosti konkrétní pohledávky na smluvní pokutu a jejím cílem pak zajištění toho, aby s ohledem na konkrétní zájmy stran nebyla věřiteli hrazena nepřiměřená smluvní pokuta. Postup soudu při moderaci lze rozlišit na následující fáze. V prvním kroku soud nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Na základě těchto okolností zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti.

Leden 2023

LEMON - Novinky k 27. 1. 2023

Nejvyšší soud ve svém nejnovějším rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3219/2021 konstatoval, že ke ztrátě na výdělku, kterou lze odškodnit, může dojít i tehdy, když poškozený v době úrazu sice nepracoval, avšak prokazatelně měl zajištěnu možnost vykonávat výdělečnou činnost, a jen v důsledku úrazu se tak nestalo. Skutečnost, že tuto možnost vykonávat výdělečnou činnost nemůže prokázat písemnou smlouvou (např. pracovní) není na překážku, což dovodila i starší judikatura, na kterou Nejvyšší soud v rozsudku odkazuje.       

Ve starším rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 1654/2022 se Nejvyšší soud zabýval otázkami právní kvalifikace nájemního poměru založeného nájemní smlouvou na nájem prostoru sloužícího podnikání a aplikační přednosti smluvního ujednání o právu pronajímatele vypovědět nájem tohoto prostoru před zákonnou úpravou. Nejvyšší soud odkazujíc na své nedávné rozhodnutí připomněl, že pro právní kvalifikaci úplatného užívacího vztahu jako nájmu prostoru sloužícího podnikání je rozhodující především účel nájmu, přičemž se klade důraz na skutečný (faktický) účel. Přitom lze přihlédnout i k obvyklému užití prostor a skutečnosti, zda nájemce je či není podnikatel. Dále konstatoval, že celá úprava nájmu prostoru sloužícího podnikání je úpravou dispozitivní. V daném případě, smluvní strany v nájemní smlouvě odkázaly při vymezení výpovědních důvodů na (rovněž dispozitivní) zákonnou úpravu tehdy platného zákona. Nejvyšší soud dovodil, že takovým ujednáním jsou strany vázány (jde o projev společné vůle, kterou je nutné respektovat) i po nabytí účinnosti (nového) občanského zákoníku, byť tento dispozitivně stanoví důvody jiné.

LEMON - Novinky k 20. 1. 2023

Otázkou, od koho ten, kdo plnil za jiného (povinného), má podle právní úpravy obsažené ve starém občanském zákoníku právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení se Nejvyšší soud zabývá ve svém nejnovějším rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 418/2021. Přitom shrnuje dosavadní ustálenou rozhodovací praxi ve věci jednotlivých skutkových podstat bezdůvodného obohacení, která je mimo jiné důležitá s ohledem na to, kdo může plnění z titulu bezdůvodného obohacení požadovat a vůči komu tak může činit. Nejvyšší soud odkázal na svá dřívější rozhodnutí, dle kterých platí, že ten, kdo plnil za povinného, má právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení od toho, za koho plnil, nikoli od toho, komu plnil. Z dřívější judikatury rovněž vyplývá, že předpoklad této skutkové podstaty bezdůvodného obohacení, není naplněn, jestliže někdo jiný plnil za dlužníka jeho věřiteli v době, kdy dluh již zanikl, nebo plnil-li dlužník někomu jinému než svému věřiteli. V těchto případech se na straně toho, komu bylo plněno, jedná o bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu. Od skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plnění bez právního důvodu (kdy právní důvod chybí) je rovněž třeba přísně odlišovat skutkovou podstatu plnění z neplatného právního úkonu (kdy právní důvod sice existuje, ale je neplatný). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila na závěru, že důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost (pouze) účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, co plněním ze smlouvy nabyli. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Aktivní či pasivní věcná legitimace tak svědčí pouze účastníkům smlouvy.  

 Ze starších rozhodnutí se vztahem úpravy občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích ve věci zrušení právnické osoby pro absenci statutárního orgánu zabývá rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 2276/2022. Nejvyšší soud konstatoval, že v případech zrušení společnosti s ručením omezeným je ustanovení §198 odst. 1 a 3 z.o.k. zvláštní ve vztahu k § 172 odst. 1 písm. c) o.z. a má tak přednost. Dle tohoto ustanovení může soud společnost zrušit a nařídit její likvidaci tehdy, jsou-li současně splněny zákonné podmínky, tj. společnost v zákonné lhůtě jednoho měsíce nezvolila nového jednatele, jednatel nebyl jmenován soudem a společnost přes výzvu soudu (ve stanovené lhůtě) nezjednala nápravu. Mezi tyto podmínky tedy nepatří uplynutí lhůty dvou let stanovené v obecném ustanovení občanského zákoníku § 172 odst. 1 písm. c) o. z. a společnost tak může být zrušena bez ohledu na to, že lhůta dvou let ještě neuplynula. 

LEMON - Novinky k 13. 1. 2023

Výkladem odpovědnosti za škodu pomocníka dle § 2914 občanského zákoníku v situaci, kdy je pomocník zaměstnancem a zároveň jednatelem (a jediným společníkem) společnosti se Nejvyšší soud zabývá ve svém nejnovějším rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1319/2022. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v případě takovéhoto souběhu funkcí nelze pracovní činnost žalovaného zaměstnance považovat za závislou práci, která by byla vykonávána ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti, protože zaměstnanec byl zároveň v pozici osoby ovládající společnost. Vzhledem k tomu, že tato osoba sama řídila svoji pracovní činnost a rozhodla se, že vykoná pracovní cestu, při které došlo ke škodné události, nelze ji označit za pomocníka, za kterého je povinen plnit poškozenému výlučně zaměstnavatel. Jde tak o další z důsledků tzv. souběhu funkcí, přičemž však Nejvyšší soud v tomto případě žádným způsobem neřešil dovolenost tohoto souběhu resp. jeho soulad s právními předpisy či judikaturou.

Otázkou, zda lze odstoupit od smlouvy v situaci, kdy kupující poté, co objeví vadu věci, tuto věc dále užívá, a to na základě jedné ze zákonných výjimek, se Nejvyšší soud zabýval ve svém starším rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2938/2020,. Za mylnou označil Nejvyšší soud domněnku žalobkyně, že výjimka dle § 2110 písm. d) občanského zákoníku se vztahuje nejen na situace používání věci před objevením vady, ale i na užívání věci poté, co byla vada objevena, přičemž toto užívání je vyváženo povinností kupujícího vydat prospěch, který obdržel z vadné věci. Nejvyšší soud dovodil, že v případě, že žalobkyně používala balicí stroj k další výrobě produktů několik let poté, co vadu vytkla (a to i po opakovaném vytčení vady v roce 2016), nebyla naplněna žádná ze zákonných výjimek vymezených v § 2110 písm. a) až d) občanského zákoníku a odstoupení tak není možné.

LEMON - Novinky k 6. 1. 2023

Důsledky nedodržení písemné formy pojistné smlouvy se Nejvyšší soud zabývá ve svém nejnovějším rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 935/2022. Vzhledem k tomu, že písemná forma pojistné smlouvy uzavírané v režimu § 2758 odst. 2 věty první občanského zákoníku (tj.pojistné smlouvy uzavírané na dobu delší než jeden rok) není stanovena k ochraně veřejného zájmu, nemůže být nedodržení zákonného požadavku na písemnou formu (samo o sobě) důvodem pro závěr o absolutní neplatnosti pojistných smluv. Jelikož má vykládané ustanovení za účel ochranu soukromých zájmů (plní toliko varovnou funkci ve vztahu k nutné úhradě pojistného a důkazní funkci), spojuje s jejím nedodržením občanský zákoník (§ 586) nanejvýš neplatnost relativní.

V rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3322/2021 řeší Nejvyšší soud otázku existence nároku na náhradu nemajetkové újmy za zásah do přirozených práv člověka (dlužníka) opakovaným upomínáním věřitele při neplnění smluvních ujednání ze strany dlužníka. V posuzované věci byla mezi účastníky uzavřena smlouva o zápůjčce, z níž plynoucí povinnosti žalobce neplnil, neboť dohodnuté splátky řádně nesplácel. Jestliže za těchto okolností žalovaná žalobce informovala o výši dlužné částky a vyzývala ho k plnění, jednala zcela v souladu se svými právy věřitele. Za dobu trvání právního vztahu mezi účastníky (přibližně 36 měsíců) byl žalobce 36x kontaktován, tedy v průměru jednou měsíčně. Taková četnost telefonických a písemných kontaktů ze strany žalované dle názoru Nejvyššího soudu nijak nevybočila z běžného rámce pro komunikaci věřitele a dlužníka, zvolená forma korespondence byla zcela přiměřená, neobsahovala žádné agresivní či nátlakové formulace a odpovídala běžnému způsobu upozornění na neuhrazené splátky.

Rozsahem informační povinností člena voleného orgánu v souvislosti s pravidly ohledně střetu zájmů se Nejvyšší soud zabývá v rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 2699/2021. I pokud byla v rámci informační povinnosti předložena část návrhu smlouvy nebo poskytnuta informace o části obsahu zamýšlené transakce, není tím dotčeno právo členů nejvyššího orgánu obchodní korporace žádat plné znění návrhu smlouvy a informace o celém obsahu zamýšlené transakce. Informační povinnost ve smyslu §55 ZOK nebude splněna dříve, než je žádosti člena nejvyššího orgánu vyhověno. Až tímto doplněním je dle názoru Nejvyššího soudu plně zajištěna ochrana zájmů korporace.