Článek
Terezie Sverdlinová, Nadace Terezy Maxové dětem: Po studiích se hned stala ředitelkou
Terezie vede už přes 20 let Nadaci Terezy Maxové dětem. Za tu dobu pomohla mnoha mladým lidem z dětských domovů postavit se na vlastní nohy a dostat se dál.
V jedné z našich prvních epizod nám Terezie povídala o příbězích svých klientů nebo o tom, jak vypadá vyjednávání s obchodními partnery v charitativní společnosti.
Začínala jste jako studentka a teď šéfujete Nadaci. Jak se něco takového povede?
No já jsem vlastně byla ředitelkou hned od svého nástupu, takže už v těch dvaceti letech (smích). Souhra osudu nebo náhod nebo možná nebyl jen někdo, kdo by se toho v daný moment ujal. A já měla dost drzosti na to kývnout.
Pravidelně taky chodíte na promoce lidí, kteří přišli z dětských domovů. Sledujete pak i jejich další kariéru?
Ano. Pokud jsou s námi v kontaktu a máme aktualizovaný jejich telefon nebo email, tak určitě. Dokonce jsme i jednoho vysokoškoláka zaměstnali u nás v nadaci. To je klučina, který k nám přišel v osmnácti jako bezdomovec. Kluk, který celý život strávil v dětských domovech a neměl kam jít. Prostě nenapadlo ho nic jiného než nám zavolat. Neměl co jíst, kde bydlet a chtěl pomoct. Tak jsme si říkali, co s klukem, který je na ulici. Tak jsme mu dali brigádu v Nadaci a pomohli mu najít ubytovaní v Domě na půli cesty.
On u nás pracoval a do té naší rodinné atmosféry v Nadaci velmi dobře zapadl a přišel na to, že ho těší dělat v dávajících profesích. Sice to byl malíř pokojů, ale přišel na to, že ho těší pracovat s lidmi a být v sociální sféře. Tak jsme mu pomohli dodělat si maturitu, udělat si nástavbu, deset let pracoval v Diakonii pro postižené lidi, kterým pomáhal.
A když jsme otevírali náš nový projekt To dáš, tak jsme hledali někoho, kdo bude doprovázet mladé lidi z dětských domovů k prvnímu zaměstnání nebo vstupu do samostatného života. A tam nám přišlo, že Pepča je úplně ideální kandidát, který může těm mladým lidem nejvíce a hlavně autenticky pomoct, protože on v té situaci byl, on ví, jak je to těžké. Když já budu vyprávět dítěti z dětského domova, jak je těžké postavit se na vlastní nohy, tak se mi vysměje, protože já měla to obrovské privilegium a štěstí, že pocházím z rodiny, která mě milovala a podporovala. Ta moje rada nebo doporučení pro ně bude jako z úplně jiného vesmíru. Kdežto když Pepa řekne „Tyjo, já na tý ulici byl a já vím, jaký to je, ale dá se to zvládnout.“ Tak je to pro ně mnohem větší motivace. A jsem strašně ráda, že s Pepou jsme v kontaktu doteď a pořád spolupracujeme.
